Disco Elysium je opravdu nevšední zážitek. Poprvé jsem tuto neuvěřitelně originální hru hrál před rokem a už tehdy jsem se dokonale ponořil do skvělého příběhu a především ohromného množství textu, bez kterého by hra nejspíš nezískala téměř kultovní status. Hru lze těžko jednoznačně zařadit - je to dlouhá a rozvětvená adventura s RPG prvky, simulátor alkoholika s manio-depresivními sklony nebo ne zcela akční RPG se záplavou filozofických úvah? Asi kousek od všeho a výsledkem je mix, který zanechal permanentní stopu v mé mysli.

Disco Elysium předvádí, že není zapotřebí fotorealistické grafiky, aby hra dokázala na hráče přenést emoce a umožnila mu sžít se s postavou, za kterou hraje. Je to patrné od samého začátku, kdy se hlavní hrdina kulhavě potácí po svém pokoji a my přímo cítíme kocovinu, která z něj vyzařuje. A podobnými detaily je hra prakticky prošpikována.

RPG prvky považuju za dvojsečnou zbraň. Na jedné straně by bez nich hra přišla o svůj půvab (formování osobnosti pomocí dvaceti čtyř vlastností a hromady rozvíjejících se myšlenek je nedílnou součástí celkového zážitku), na straně druhé jsem se nedokázal ubránit častým frustracím ze zcela na náhodě závisejícího hodu kostkami, který měl za následek špatné rozhodnutí, aniž bych jej mohl ovlivnit jinak než nekonečným nahráváním uložené pozice a opakovanými pokusy (ty dvě šestky přece nakonec musí padnout, ne?).

Přestože nemám problém hrát i takto ukecanou hru v angličtině, česká lokalizace příjemně překvapila. Z vlastní zkušenosti vím, jak obtížné je dobře přeložit pouhou průměrnou adventuru, natož tak kolosální dílo.

Zápletka a politický kontext mají sociální cítění, jemnou kritiku každého druhu ideologie nebo politického směřování (a můžete si vybrat, co chcete, dokonce si můžete vybrat více a lhát různým lidem). Chytře se vysmívá všem nedostatkům jakékoli pozice, neztrácí přitom vážnost a stále se noří do hlubokých filozofických otázek. Skutečně vyvolává mnoho etických dilemat. Většinu z toho můžete samozřejmě ignorovat a věnovat se také drogové závislosti a alkoholismu. Ať už se rozhodnete jakkoli, dobrodružství je vždy jedinečné a pro každého to bude jiná cesta.

Disco Elysium bych jednou větou charakterizoval jako strhující tanec mezi zoufalstvím, nadějí, šílenstvím a drásajícím odhalením. Řešení zločinů a rozplétání zamotané minulosti hrdiny mi připadalo jako hra v kostky s osudem, hořké objetí tragédie a vykoupení, které dokáže naplnit i spálit. A člověk, který se z toho všeho nakonec vymotá, nedokáže zabránít podvědomému srovnávání každé nové adventury právě s Disco Elysium. Mistrovský kousek.