Žánr 2D adventur je poslední léta živější a živější. Více, než by kdekdo v devadesátých letech, byť jen, tušil. A jsem si stoprocentně jist, že by už vůbec nikoho nenapadlo, že se tento žánr bude držet i v rámci stejného grafického kabátku. Já osobně jsem těch her vyzkoušel víc než dost a tentokrát jsem zvolil netradiční kousek názvem, ale i obsahem. Robotickou adventuru s názvem Primordia.

V obsahu je zmíněno, že se jedná o cyberpunk. Já bych si tím teda jist úplně nebyl. Spíš tu máme s to dočinění s Asimovským sci-fi, kde hlavní roli hraje robot Horatio. Prostředí je hodně ponuré, zdevastované, smutné a v něm se nachází robot, ke kterému si poměrně okamžitě vytvoříte vztah. K němu a k jeho pomocníkovi, který trefně sarkasticky komentuje okolí, kde se náš hlavní hrdina zrovna nachází.

Co se týče herních mechanik, je Primordia klasikem žánru. V čem ale nepřekvapí herní mechanika, tam vše vynahradí příběh. Ten je hodně silný, originální a dost náročný na to vše sledovat a pochopit. Ve světě této hry se totiž setkáváte jenom s roboty. I k těm si ale poměrně snadno tvoříte vztah, protože tu jsou nejen dobře namluveni, ale navíc jim jdou do úst hodně zajímavé a nápadité texty, které hráče za žádných okolností nemůžou nudit.

Čím déle se budete hrou probíjet, tím více si budete pokládat otázku, proč na onom světě není žádný člověk k nalezení. Tedy nikdo z těch, co stojí za vznikem všech těch robotů, kteří tu tak nějak zoufale přežívají. Obtížnost hry je na relativně vyšší úrovni, ale zase tady není nic vysloveně nelogického, když se podíváte, co všechno v inventáři máte. Stačí se jen sžít s robotem a pracovat s tím, co má. I když, pravda, těch číselných kombinací, díky kterým ovlivňujete signály různým strojům, bych se klidně obešel a na nich jsem se nejednou solidně zasekl. Je zde tedy třeba být velice důsledný a poslouchat dialogy více, než u kdejaké jiné adventury, protože často právě v těch rozhovorech jsou pak odpovědi na to, co potřebujete vykonat dále.

Jediné, co bych hře vysloveně vytknul, tak prostředí, ve kterém se odehrává. Hlavně v první třetině hry. Není úplně vzhledné a naopak je docela dost temné a ponuré. No a i když se evidentně inspiruje Gigerem, hodně jsem s ním bojoval. Především tou ponurostí, u které jsem horko těžko hledal zalíbení, natož pak nadšení. Vše ale zachraňuje moment, kdy se dostanete do samotného města plného robotů. V tu ránu hra výrazně oživí....a když setrváte a počkáte si i na závěr, dočkáte se docela emotivního rozuzlení. A navíc rozhodnutí, ze kterého není návratu. A Vás to semele.

Musím ale po tom všem říct, že Primordia si jednoznačně zaslouží být v zlatém fondu 2D pixel-art adventur dneška. Má robotický nápad, má příběh, který postupně odkrývá tragédii epického charakteru a má finále, po kterém Vám nebude vůbec dobře. Naopak. Má tedy všechno, co fanoušek her z tohoto žánru musí jednoznačně ocenit a holedbat. Pro svůj jedinečný příběh si to bezesporu zaslouží.