Co dělá Elden Ring výjimečným, je Důvěra, kterou do hráče FromSoftware vkládá. K průzkumu nabídne nesmírný svět plný vody, země, zvířat, rostlin, hraček, lidí, věcí a zbytek nechá na vás. Rozjet se do takového světa pak znamená skutečně objevovat. Podobně jsem se cítil snad jen u Outer Wilds.
Volnost je břemeno. Vyžaduje totiž, abyste byli na oplátku důslední, všímaví. Jinak se může snadno stát, že se budete ohledně toho, oč tu vlastně běží, poněkud ztrácet. Už je tomu tak, že odměňuje pečlivé, přemýšlivé, nikoliv zbrklouny.
Nechci říct, že by například častá kritika místního quest designu nebyla relevantní, i já na některé věci přišel spíš náhodou, dostavit se může i nepříjemný pocit, jestli vám něco neuniklo, ale na základě vlastní zkušenosti mohu říct, že je často i přehnaná. Pozorní, důkladní na drtivou většinu věcí nakonec přijdou, narazí. A jiné jsou jednoduše koncipované jako tajemství, hádanky. Však, aby vás mohla soustavně překvapovat, nemůže hrát s odkrytými kartami. Umím si ale představit, že dohrajete Elden Ring, aniž byste se tímto příliš zaobírali, pak si ale nemůžeme rozumět.
Vytýká se i zastaralost. Může být, ale vtip je v tom, že art direction společně s level designem jsou tak mistrovské, že stejně budete neustále sbírat čelist z podlahy. Na místa jako Stormveil, Academy of Raya Lucaria, Leyndell, Haligtree nebo Eternal City budete vzpomínat ještě dlouho. Když M propukne v květ nebo R pozvedne kladivo a rozezní se Main Theme, stáhnou se půlky a naběhne husí kůže i v parném letním dni.
Tohle vše v kombinaci s prověřeným soubojovým systémem, pro změnu jsem se dal na kouzlení, čímž se z ne tak těžké soulsovky stala soulsovka snad ještě lehčí, mi zprostředkovalo zážitek tak zdrcující, že jsem na dva měsíce přestal hrát hry, tak nedostatečné mi najednou všechny přišly. Zase jsem byl tím malým klukem, kterého hypnotizovaly horizonty. Hra – Zázrak.
Volnost je břemeno. Vyžaduje totiž, abyste byli na oplátku důslední, všímaví. Jinak se může snadno stát, že se budete ohledně toho, oč tu vlastně běží, poněkud ztrácet. Už je tomu tak, že odměňuje pečlivé, přemýšlivé, nikoliv zbrklouny.
Nechci říct, že by například častá kritika místního quest designu nebyla relevantní, i já na některé věci přišel spíš náhodou, dostavit se může i nepříjemný pocit, jestli vám něco neuniklo, ale na základě vlastní zkušenosti mohu říct, že je často i přehnaná. Pozorní, důkladní na drtivou většinu věcí nakonec přijdou, narazí. A jiné jsou jednoduše koncipované jako tajemství, hádanky. Však, aby vás mohla soustavně překvapovat, nemůže hrát s odkrytými kartami. Umím si ale představit, že dohrajete Elden Ring, aniž byste se tímto příliš zaobírali, pak si ale nemůžeme rozumět.
Vytýká se i zastaralost. Může být, ale vtip je v tom, že art direction společně s level designem jsou tak mistrovské, že stejně budete neustále sbírat čelist z podlahy. Na místa jako Stormveil, Academy of Raya Lucaria, Leyndell, Haligtree nebo Eternal City budete vzpomínat ještě dlouho. Když M propukne v květ nebo R pozvedne kladivo a rozezní se Main Theme, stáhnou se půlky a naběhne husí kůže i v parném letním dni.
Tohle vše v kombinaci s prověřeným soubojovým systémem, pro změnu jsem se dal na kouzlení, čímž se z ne tak těžké soulsovky stala soulsovka snad ještě lehčí, mi zprostředkovalo zážitek tak zdrcující, že jsem na dva měsíce přestal hrát hry, tak nedostatečné mi najednou všechny přišly. Zase jsem byl tím malým klukem, kterého hypnotizovaly horizonty. Hra – Zázrak.
