Nikdy jsem nebyl fanoušek Doomu. První dva díly jsem nikdy nehrál za první úroveň a při slavném duelu Doom 3 vs Half-Life 2 jsem byl rozhodně v teamu HL a Doom se stal tak trochu na dlouho nepřítelem, co bojuje s oblíbeným Gordonem. Což je vlastně škoda, protože nějakou dobu po HL2 jsem Doom 3 ve skutečnosti dohrál a v rámci možností si užil jeho hororovou béčkovou atmosféru.

Do nového Doomu jsem se ale nijak nehrnul, protože jsem nebyl fanda „hloupých stříleček“. Ooo jak jsem se mýlil. První náznaky, že hře křivdím, přišli s GDC videem o systému fungování AI a jak by měla dobrá AI fungovat, že její pointa není být lepší než hráč, ale umožnit hráči s cítit skvěle a jak ve hře promýšleli každý aspekt hratelnosti a soubojů, aby sloužil kýženému efektu.

A pokorně přiznávám, že vývojáři odvedli skvělou práci. Nejdřív jsem pochopil, že Doom není jen hloupá střílečka. Přítomnost mapy, vylepšování zbraní a dovedností, z toho plynoucí následné odkrývání nedostupných míst na mapě a další aspekty, mě příjemně překvapily. Podobné mechaniky prohlubující hratelnost se objevují stále častěji právě i v takových přímočarých  hrách, kde šlo dříve jen o akci a zatím mi přijde, že tím hry dost benefitují. Neřekl bych, že to má nějaký negativní efekt na plynulost. Doom je ta poslední hra, kterou by někdo mohl obvinit z neplynulosti, protože tam se vše točí okolo faktu, že boj je jeden velký vražedný balet s neustálým pohybem. Na mysl mi pak přichází třeba přerod z God of War 3 na „nový“ God of War, který má celý „hub“ s herními možnostmi nad vrstvou samotné in game hratelnosti.

Nic z toho by ale nebylo k užitku, kdyby nefungovalo samotné jádro hratelnosti a to je prostě skvělé. Pokud chcete vědět proč, rozhodně mrkněte na nějaká GDC videa od Id softu. Rozhodně to není nějaká heuréka nebo štěstí, že se trefili do nálady hráčů. Každý aspekt hry je promyšlený a došlo se k němu testováním, iterováním a vizí.

Jediné, na čem ve výsledku záleží, že u hry se člověk dokáže bavit dlouhé desítky hodin. Na druhou stranu nečekejte od toho příběhově nic za hranici béčkové trapnosti. Můžete sice neustále opakovat slavná slova Johna Carmacka, že příběh ve hrách je jako příběh v pornu, ale to je jen smutná lež a Doomu lepší příběh chybí k perfektnímu hodnocení. Oceňuji ale různé narážky na předchozí díly.

Zajímavost – hráno na Steam Controlleru s brutálně vymazleným nastavením, které se točí okolo instantně zapnutého gyroskopu pro zaměřování/rozhlížení, kde zcela absentuje touchpad pro rozhlížení. Díky neuvěřitelným možnostem jak Steam Controlleru i softvérové vrstvy Steam Inputu mohu poprvé s klidným srdcem říct, že je efektivnější hrát na controlleru, protože (minimálně s mým nastavením) tam zvládnete dělat více věcí zaráz a efektivněji (třeba hezká otočka o 180), než na klávesnici a gyro je pro singl player hru z 99% dostačující. A když navíc hrajete na velké TV na gauči (bože ať se zruší to stigma, že PC hráč sedí shrbený před monitorem), je to i 10x pohodlnější.