Na začátek rovnou říkám, že člověk asi musí být trochu masochista, aby tuhle hru hrál, a hodně masochista, aby ji dohrál. Hra prakticky nemá grafiku, ovládá se jen klávesnicí, kouzla se kouzlí zadáváním jejich čísla z manuálu (po čase to ale člověk dělá automaticky a nejčastější kouzla si pamatuje), k dispozici není žádná mapa či minimapa, žádný quest log, všechno je tu maximálně rudimentární. Vlastně jsem tu hru původně ani neměl v úmyslu vážně hrát a dohrát. Jen jsem, jakožto velký milovník HOMAM série, chtěl zkusit i MM hry a chtěl jsem zkusit i ty první. Proč tedy tak vysoké osobní hodnocení? Protože ta hra mě na první dobrou neskutečným způsobem vtáhla.
Dodnes si pamatuji, jak jsem sedl k PC s čtverečkovaným sešitem a tužkou a začal mapovat první lokace (Sorpigal, jeho podzemní dungeon a okolní les). První mapy byly hrozné, ale postupně jsem v tom získal cvik, vybrousil si notaci, pochopil, jaké věci dává smysl si tužkou zapisovat, a zbylých několik desítek stran sešitu plných map je fakt pěkných a čas od času se na ně rád dívám :-)
Hra má opravdu velké minus v tom, jak vám vůbec neříká, co dělat. Až na výjimky nedostáváte klasické questy známé z dnešních her, hlavní quest se začne odkrývat doslova až po několika desítkách herních hodin. Do té doby jen prozkoumáváte okolí, řídíte se zhruba PDF mapou světa (takže třeba víte, že když chcete jít ze Sorpigalu do Erliquinu, měli byste jít směrem na západ). Přes to všechno pro mě ta imerze a zážitek z toho průzkumu byl nepopsatelný a s jakoukoli jinou hrou neporovnatelný. Tady opravdu člověk chce prozkoumat les, jeskyni, poušť... Každý dungeon je osobitý a nezapomenutelný (Dragadune!) a z každé překonané překážky nebo výrazně lepšího nového kusu vybavení radost nesrovatelná s jinými hrami. Díky možnosti savnout hru jen ve městě v hospodě má navíc člověk konstantní pocit nebezpečí. Padne vám z monster úplně super meč, ale pokud se s ním nedokážete ve zdraví vrátit do města do hospody, tak o něj prostě přijdete. Zní to na jednu stranu drsně, ale víc než kde jinde se tu potvrzuje, že co si člověk musí vybojovat a zasloužit, toho si opravdu cení. A tak je to vlastně se vším v téhle hře.
Dodnes si pamatuji, jak jsem sedl k PC s čtverečkovaným sešitem a tužkou a začal mapovat první lokace (Sorpigal, jeho podzemní dungeon a okolní les). První mapy byly hrozné, ale postupně jsem v tom získal cvik, vybrousil si notaci, pochopil, jaké věci dává smysl si tužkou zapisovat, a zbylých několik desítek stran sešitu plných map je fakt pěkných a čas od času se na ně rád dívám :-)
Hra má opravdu velké minus v tom, jak vám vůbec neříká, co dělat. Až na výjimky nedostáváte klasické questy známé z dnešních her, hlavní quest se začne odkrývat doslova až po několika desítkách herních hodin. Do té doby jen prozkoumáváte okolí, řídíte se zhruba PDF mapou světa (takže třeba víte, že když chcete jít ze Sorpigalu do Erliquinu, měli byste jít směrem na západ). Přes to všechno pro mě ta imerze a zážitek z toho průzkumu byl nepopsatelný a s jakoukoli jinou hrou neporovnatelný. Tady opravdu člověk chce prozkoumat les, jeskyni, poušť... Každý dungeon je osobitý a nezapomenutelný (Dragadune!) a z každé překonané překážky nebo výrazně lepšího nového kusu vybavení radost nesrovatelná s jinými hrami. Díky možnosti savnout hru jen ve městě v hospodě má navíc člověk konstantní pocit nebezpečí. Padne vám z monster úplně super meč, ale pokud se s ním nedokážete ve zdraví vrátit do města do hospody, tak o něj prostě přijdete. Zní to na jednu stranu drsně, ale víc než kde jinde se tu potvrzuje, že co si člověk musí vybojovat a zasloužit, toho si opravdu cení. A tak je to vlastně se vším v téhle hře.
Pillars of Eternity II: Deadfire
Pro: Průzkum světa, souboje, práce s hráčovou fantazií
Proti: Takřka žádná grafika, žádná hudba, ovládání jen klávesnicí, náhodný počet HP při tréninku na novou úroveň, obskurní nepopisné questy (takový quest s Ogem musel být obskurní už tehdy)