Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

Might and Magic VI: The Mandate of Heaven

  • PC 90
Universum Might and Magic jsem již nějakou dobu znal díky prvním dvou dílům Heroesů. To že existuje celá série dungeonů, ve kterých byl celý tento svět vlastně stvořen, jsem se dozvěděl až s tímto šestým dílem. A to díky časopisu Level, kde jejich recenze a články doslova sršely obrovským nadšením. A právě také díky zmíněnému časopisu jsem si hru mohl zahrál i já, protože na něm po nějakém čase tato hra vyšla jako příloha a rovnou v češtině.

A hraní bylo pro mě vskutku zajímavé. Z dřívější doby jsem znal tak akorát krokovací dungeony jako Dungeon Master a zde najednou byla volnost pohybu. Prvotní nadšení ale velmi rychle opadlo poté, co jsem prakticky okamžitě dostával slušnou čočku prakticky od každého monstra. Po čase jsem si zvykl, ale jakmile jsem později vlezl do prvního dungeonu, tak se čočka slavnostně vrátila zpět a jako bonus se rozmazávala skrze skutečně rozsáhlé dungeony, takže to utrpení stálo za to. Naštěstí jsem se toho nezalekl a po čase jsem pochopil všechny mechanismy hry a podařilo se mi tak prokousat příběhem docela daleko, ale hru jsem tehdy nedokončil. A to jsem si prošel tím nejhorším v podobě hradu Darkmoor a hrobky VARN. Hraní mi znechutila až přítomnost robotů, blasterů a vlastně celé to technologické pozadí. O nějakých deset let později jsem se ale ke hře naštěstí vrátil a tentokrát jsem ji dokončil. A dohrát hru se mi podařilo i letos a opět to stálo za to. Začátky byly i s předchozí zkušeností krušné, ale tentokrát mi přišlo, že ty výše zmíněné těžší lokace zase tak hrozné nebyly.

Příběh mi zde přijde spíše na druhé koleji, což je možná trošku škoda. Ale je fajn, že to navazuje na příběh z HoMM2 (zkamenělý Archibald Ironfist). Stejně tak i ty dialogy mohly být trošku košatější, ale budiž, hra o nich zase tak moc není. Naopak questy mi přijdou na svou dobu celkem podařené, ale nesmí se od toho čekat něco světoborného. Kromě hlavních a povyšovacích questů se tak jedná většinou o prohledávání všech místních dungeonů. U hlavních questů se mi pak celkově líbil ten ohledně přístupu k orákulu, kdy je potřeba splnit požadavky všech členů rady, kteří tam mají své zástupce. Kdo by to byl čekal, že zrovna někdo se jménem Slicker Silvertongue bude zrádce. Jak už jsem zmínil výše, moc se mi nelíbí to technologické pozadí s blastery, ale dá se to překousnout.

Co se týče mechanismů hry, líbí se mi, jak je potřeba na většinu věcí si najít trenéra, prostě ne vše je automatické. Stejně tak je super, že ne každý trenér může trénovat donekonečna a trénink taky něco stojí. To samé při dosahování expertní nebo mistrovské úrovně v dovednosti. Své kouzlo má i hledání příslušných trenérů. Dodnes si pamatuji, jak jsem si dělal při prvním hraní poznámky a minimapky měst s informacemi, kdo kde je. Chvíli jsem bojoval sám se sebou, že bych to tak dělal i dnes, ale nakonec jsem vyměkl a tyto informace si dohledával dle potřeby na internetu.

Výběr dovedností je taky zajímavý. Je super, že ne každé povolání může mít všechno, takže je vhodné mít vyváženou družinu. Řekl bych, že je docela klíčové, že ta nejdůležitější dovednost, a tím myslím luky, je dostupná pro všechny. Možná je ale škoda, že se každé povolání může specializovat až na mistrovskou úroveň, ale to je myslím řešeno až v následujících dílech. Dále je pak pitomé, když jsem v nějakým dungeonu s nepřáteli, co ničí vybavení a na opravu se specializuje jen jedna postava. Následné zapnutí tahového režimu a přehazování zničeného vybavení, oprava a nasazování zpět je pěkně otravné. Taky by to chtělo nějaký ukazatel, že je nějaké vybavení rozbité. Nejednou se mi tak stalo, že se divím, proč ten nepřítel najednou nechce umřít a po čase zjistím, že mám rozbité všechny zbraně.

Soubojový systém je taky zajímavý. Ze začátku jsem používal realtime variantu. Později, když jsem narazil na fakt tuhé nepřátele, jsem se začal přiklánět spíše k té tahové variantě, kdy mám čas si rozhodnout, na koho zaútočit. Útoky tak nejsou tolik nahodilé a moji hrdinové se tak mohou soustředit na jednoho nepřítele z houfu (pokud je vidět). Co ale hodně trpí je AI nepřátel, ti se tak často a snadno zasekávají v rozích nebo v průchodech. Dokonce jde některé potvory zabíjet i přes textury. Sem tam jsem byl naopak za tyto chyby rád, obzvlášť v nějakém těžším dungeonu.

Nakonec nesmím zapomenout zmínit ještě hudbu. Ta se sice poměrně dost opakuje, ale i tak se mi dostala dost pod kůži a sem tam si ji pouštím i jen tak při práci. 

Šestý díl série Might and Magic byl pro mě prvním a prakticky hned se stal mým nejoblíbenějším. Má své chyby, ale i tak mě ten svět a mechanismy hry prostě uchvátily. Grafický vzhled i engine hry sice nestárne úplně dobře a dohrání hry není zrovna na několik dní, i tak ale věřím, že se do Enrothu za pár let zase vrátím a projdu si tím vším ještě jednou.
+28