„I have noticed people from your time have no idea how fortunate they are…“
O The Forgotten City jsem slyšel samou chválu, nicméně nikdy to nebylo nic konkrétního, jen jsem tak trochu tušil, co od hry můžu čekat. Aneb, jak ideálně vykopnout nový herní rok.
Mám trochu tendenci se vyhýbat titulům o kterých kolují podobná prohlášení jako o The Forgotten City. Vždy se bojím, že se ve hře nebudu orientovat, že filozofická témata budou pouze snaha tvůrců dát najevo svou vlastní sečtělost. Že se mi nebude chtít číst kvanta dialogů, že budu mít zmatek v postavách. Ale The Forgotten City vše dělá naprosto perfektně, a strach opadl podobně rychle, jako opadl třeba po zapnutí Disco Elysia.
Na hrách mám nejraději prozkoumávání světa, zajímavé postavy a objevování jejich tajemství. To vše ve hře je a je to v podstatě hlavní náplní. Uvězněni v časové smyčce 2 000 let v minulosti poznáváte zhruba dvacítku postav a snažíte se zjistit, kdo ten den spáchá nějaký přestupek, který uvrhne celé město do zkázy. A dumáte nad tím, zda se vůbec jedná jen o jednoho viníka, a proč naopak zcela zjevné „přestupky“ lidem procházejí. Vše se nabaluje tak nějak pomalu, když získáte novou věc nebo zjistíte novou skutečnost, téměř vždy víte, co s tím udělat a hra vás tak zuby nehty drží, protože nemáte chuť odejít, dokud nezjistíte, co je v tom nebo onom místě, které jste si odemkli, nebo jak bude reagovat postava na to, co jste zjistili.
Víc se ke hře snad ani napsat nedá. Není to obří hra, dohrajete ji rychle, snad jen že mě překvapilo, jak je koncipována do questů a je tak o to přehlednější. Proto se nedá než doporučit ji naprosto všem! Možná vám pak, podobně jako mě, bude něco podobného chybět v tříáčkové produkci. A to je loňský rok tím rokem, kdy vyšly čtyři hry s tématikou časové smyčky.
„I hate the fact that my survival depends on the common sense of other people.“
„I know that feeling. I’ve lived through a pandemic.“
O The Forgotten City jsem slyšel samou chválu, nicméně nikdy to nebylo nic konkrétního, jen jsem tak trochu tušil, co od hry můžu čekat. Aneb, jak ideálně vykopnout nový herní rok.
Mám trochu tendenci se vyhýbat titulům o kterých kolují podobná prohlášení jako o The Forgotten City. Vždy se bojím, že se ve hře nebudu orientovat, že filozofická témata budou pouze snaha tvůrců dát najevo svou vlastní sečtělost. Že se mi nebude chtít číst kvanta dialogů, že budu mít zmatek v postavách. Ale The Forgotten City vše dělá naprosto perfektně, a strach opadl podobně rychle, jako opadl třeba po zapnutí Disco Elysia.
Na hrách mám nejraději prozkoumávání světa, zajímavé postavy a objevování jejich tajemství. To vše ve hře je a je to v podstatě hlavní náplní. Uvězněni v časové smyčce 2 000 let v minulosti poznáváte zhruba dvacítku postav a snažíte se zjistit, kdo ten den spáchá nějaký přestupek, který uvrhne celé město do zkázy. A dumáte nad tím, zda se vůbec jedná jen o jednoho viníka, a proč naopak zcela zjevné „přestupky“ lidem procházejí. Vše se nabaluje tak nějak pomalu, když získáte novou věc nebo zjistíte novou skutečnost, téměř vždy víte, co s tím udělat a hra vás tak zuby nehty drží, protože nemáte chuť odejít, dokud nezjistíte, co je v tom nebo onom místě, které jste si odemkli, nebo jak bude reagovat postava na to, co jste zjistili.
Víc se ke hře snad ani napsat nedá. Není to obří hra, dohrajete ji rychle, snad jen že mě překvapilo, jak je koncipována do questů a je tak o to přehlednější. Proto se nedá než doporučit ji naprosto všem! Možná vám pak, podobně jako mě, bude něco podobného chybět v tříáčkové produkci. A to je loňský rok tím rokem, kdy vyšly čtyři hry s tématikou časové smyčky.
„I hate the fact that my survival depends on the common sense of other people.“
„I know that feeling. I’ve lived through a pandemic.“
Dead Space
Pro: Postavy a jejich tajemství, hrátky s časem, přístupnost
Proti: Zbytečná akční pasáž