"Hele, ty! Co to znamená "H"? Horác? Židli pro krále, Horáci, a snídani! Pan Nejmilejší si přeje pojíst."
Znalí jistě pochopili, že se jedná o hlášku ze světa Červeného trpaslíka. Když jsem Horace hrál, neustále jsem si ji opakoval. Bavila mě ta paralela. Že by Horace byl králem pixel artu současnosti? Těžko říct, minimálně se o to ale více než dost snaží.
Když jsem Horáce instaloval, předpokládal jsem, že se bude jednat o plošinovku na pár hodin. Netušil jsem ale, že u ní ztvrdnu na více, jak dvacet hodin, a ještě mě to bude bavit. Tvůrci Paul Helman a Sean Scapelhorn tu za pomocí pár dalších kamarádů stvořili postavičku robůtka, kterého vytvořil starý pán, aby na tom světě neumřel tak nějak sám. Jenže on pak opravdu umře a Horáce si začnou přehazovat různí, nutit ho do úkolů, které jednou působí zábavně, ale určitě ne dobrácky, aby se námět nakonec stočil do zachraňování světa.
Příběh je hlavní devizou této plošinovky. Zároveň také ale jejím úskalím. Ve 22 kapitolách se totiž setkáte s tolika videi, které můžete přeskočit jenom po domluvě se hrou v nastavení. Jenže to by zase byla škoda, protože pořád je nutné zmínit, že je příběh hlavní devizou hry. Je to s ním tak padesát na padesát. Příběhy ve hrách vyhledávám, ale tady mě ty nekonečná videa neskutečně nebavila. Nebylo výjimkou, že někdy jsem se zasekl i na 10 až 15 minut, abych shlédl jedno video. Hra toho tedy chce sdělit opravdu hodně, jenže v tomto případě je méně rozhodně více. Mnohé odkazy na staré Hollywoodské filmy té doby nicméně pohladili mé filmové srdce. To je třeba uznat.
Co se týče herních mechanik, tak tady nevím, kde vlastně začít. No, tak snad u samotného Horáce. Ten se po světě pohybuje jako v klasické skákačce. Za krátkou chvíli ale budete moci lézt po stěnách nebo stropech a pojem plošinovky tak získá naprosto nový, neotřelý rozměr. V tom určitě tkví jistá nápaditost, které ale v případě této hry rozhodně nebere konce. Když už Vás ale třeba na chvíli žánr plošinovky začne unavovat, hra přispěchá s minihrami, kterých je tu celej ranec. Jednak je tu arkádový dům, kde si můžete zahrát celou řadu automatových her. Není to ale nutností, protože během hry se setkáte s takovými klasikami jako je Pong, Space Invaders, Donkey Kong, Pac Man, Závody a já vlastně ani na první dobrou nevím, co ještě. Ve hře toho je tolik, že oči z toho kolikrát přecházejí. To jsem ještě nezmínil ani to, že v jistém momentu ve hře máte volný prostor pohybu napříč čtyřmi městy a ostrovem, odkud pochází Váš starý pán. Takže vy můžete jak pokračovat v příběhu, tak se volně pohybovat po světě a sbírat odpad, což si Horace sám určil za své životní poslání. Za to si pak můžete kupovat různá vylepšení, která se rozhodně hodí. Nicméně i zde bych se možná nebál zmínit, že v případě této hry by méně bylo rozhodně více.
Horace je určitě unikátní záležitostí. Je vzorovou hrou, která odkazuje jak na osmdesátá, tak na ranná devadesátá léta. K tomu nabízí velice pěknou pixel artovou grafiku, kterou v roce 2019 oceňovala nejedna komise pro nejlepší hru roku 2019. Osobně jsem si jí užil, ale kdyby všeho nebylo tak strašně moc a herní doba od takové, na první dobrou, jednohubky, nepřehoupsla dvacet hodin, asi bych se bavil i více.
Znalí jistě pochopili, že se jedná o hlášku ze světa Červeného trpaslíka. Když jsem Horace hrál, neustále jsem si ji opakoval. Bavila mě ta paralela. Že by Horace byl králem pixel artu současnosti? Těžko říct, minimálně se o to ale více než dost snaží.
Když jsem Horáce instaloval, předpokládal jsem, že se bude jednat o plošinovku na pár hodin. Netušil jsem ale, že u ní ztvrdnu na více, jak dvacet hodin, a ještě mě to bude bavit. Tvůrci Paul Helman a Sean Scapelhorn tu za pomocí pár dalších kamarádů stvořili postavičku robůtka, kterého vytvořil starý pán, aby na tom světě neumřel tak nějak sám. Jenže on pak opravdu umře a Horáce si začnou přehazovat různí, nutit ho do úkolů, které jednou působí zábavně, ale určitě ne dobrácky, aby se námět nakonec stočil do zachraňování světa.
Příběh je hlavní devizou této plošinovky. Zároveň také ale jejím úskalím. Ve 22 kapitolách se totiž setkáte s tolika videi, které můžete přeskočit jenom po domluvě se hrou v nastavení. Jenže to by zase byla škoda, protože pořád je nutné zmínit, že je příběh hlavní devizou hry. Je to s ním tak padesát na padesát. Příběhy ve hrách vyhledávám, ale tady mě ty nekonečná videa neskutečně nebavila. Nebylo výjimkou, že někdy jsem se zasekl i na 10 až 15 minut, abych shlédl jedno video. Hra toho tedy chce sdělit opravdu hodně, jenže v tomto případě je méně rozhodně více. Mnohé odkazy na staré Hollywoodské filmy té doby nicméně pohladili mé filmové srdce. To je třeba uznat.
Co se týče herních mechanik, tak tady nevím, kde vlastně začít. No, tak snad u samotného Horáce. Ten se po světě pohybuje jako v klasické skákačce. Za krátkou chvíli ale budete moci lézt po stěnách nebo stropech a pojem plošinovky tak získá naprosto nový, neotřelý rozměr. V tom určitě tkví jistá nápaditost, které ale v případě této hry rozhodně nebere konce. Když už Vás ale třeba na chvíli žánr plošinovky začne unavovat, hra přispěchá s minihrami, kterých je tu celej ranec. Jednak je tu arkádový dům, kde si můžete zahrát celou řadu automatových her. Není to ale nutností, protože během hry se setkáte s takovými klasikami jako je Pong, Space Invaders, Donkey Kong, Pac Man, Závody a já vlastně ani na první dobrou nevím, co ještě. Ve hře toho je tolik, že oči z toho kolikrát přecházejí. To jsem ještě nezmínil ani to, že v jistém momentu ve hře máte volný prostor pohybu napříč čtyřmi městy a ostrovem, odkud pochází Váš starý pán. Takže vy můžete jak pokračovat v příběhu, tak se volně pohybovat po světě a sbírat odpad, což si Horace sám určil za své životní poslání. Za to si pak můžete kupovat různá vylepšení, která se rozhodně hodí. Nicméně i zde bych se možná nebál zmínit, že v případě této hry by méně bylo rozhodně více.
Horace je určitě unikátní záležitostí. Je vzorovou hrou, která odkazuje jak na osmdesátá, tak na ranná devadesátá léta. K tomu nabízí velice pěknou pixel artovou grafiku, kterou v roce 2019 oceňovala nejedna komise pro nejlepší hru roku 2019. Osobně jsem si jí užil, ale kdyby všeho nebylo tak strašně moc a herní doba od takové, na první dobrou, jednohubky, nepřehoupsla dvacet hodin, asi bych se bavil i více.
Ghostbusters: The Video Game
Pro: Asi nejzajímavější pixel art záležitost, která kdy vznikla. Obsahuje v sobě totiž vše, co si pod tímto pojmem představíte.
Proti: Jenže více je v tomto případě méně. Obsah bych klidně okleštil a ve výsledku by se nic nestalo.