1998 - Vyšel Baldur's Gate. 2021 - Poprvé jsem Baldur's Gate dohrál…
Žánr RPG je mým nejoblíbenějším. Většinou rozsáhlé příběhy, rozhodování se, vývoj postavy, důraz kladený nejen na boj, ale též na komunikaci, exploring. Nutnost přemýšlet. Ne nadarmo se RPG považuje za královský žánr počítačových her, byť dnes tato magická zkratka může znít až zprofanovaně, vzhledem k tomu, že se lehké RPG prvky objevují snad v každém žánru. Nic to nemění ale na tom, že klasické a dobře udělané RPG je radost hrát. Jak je tedy možné, že jsem Baldur`s Gate dohrál až 23 let po vydání?
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jako náctiletý hrál s kamarády Dračí doupě. Dračák mi dovolil být kouzelníkem, nebo hraničářem. Když jsme jednou hráli na půdě za bouřky, všude jsme měli svíčky a náš PJ vyprávěl příběh zcela strhujícím způsobem, cítil jsem, že jsem tam. Že s tou partou přátel opravdu postupujeme skrz nástrahy a snažíme se naplnit náš vznešený cíl. Proč to píšu? Protože Baldur's Gate ve mě dokázal po delší době vyvolat podobné pocity. Pohltit mě. Přenést mě na Mečové pobřeží a prožít příběh, který začíná za branami Svítící tvrze…
O příběhu nicméně neřeknu ani slovo. Kromě faktu, že ho buď každý zná, nebo si ho může dohledat, je fér říct, že vědět dopředu určité věci prostě a jednoduše zážitek zkazí. Příběh Baldur's Gate přesto nepovažuji za špičku žánru. Pomalý rozjezd, určitá rozvleklost, uspěchaný konec. I když ale nepovažuji příběh za masterpiece, i tak dokáže hra vtáhnout a donutit hráče, aby si celý svět užíval. Příběh je zde totiž součástí většího celku.
Kromě hlavní dějové linie si ve hře lze užívat spousty vedlejších úkolů, které jsou občas vtipné, jindy smutné, v dalších případech bizarní. Ale nejenom vedlejší questy, ale také události, které se dějí při cestách krajinou, vtahují hráče do světa, dávajíc mu zapomenout, že vlastně sedí doma u počítače. Tu budete tahat kočku z vodopádu, jindy si koupíte údajně mocný lektvar, který z vás ale po vypití udělá dementa, protože prodejce byl podvodník, v dalším případě budete poslouchat hrdinské příběhy, které vám bude vyprávět hrdina, kterého nikdo nezná, protože hrdina vlastně není.
Svět Mečového pobřeží je rozlehlý a různorodý, přesto se hra nesnaží do jedné mapy vměstnat vše od pouště, přes hory, lesy, pustiny, palmové háje, zasněžené plochy a další biomy, jak je to ve zvyku v dnešních hrách. V Baldur's Gate si tak hráč užívá především klasických lesů, luk a kopců, sem tam nějakou menší vesnici, či jinou zapamatováníhodnou stavbu, až se dostane do města Baldurova brána. Kde hra přehazuje na vyšší rychlost a diametrálně mění dosud prozkoumané prostředí venkova za městskou zástavbu, tak jako dochází k zahuštění úkolů, dialogů a obecně celá interakce se dostane o level výše. Škoda rozkouskování Baldurovy brány na několik celků, díky kterým město ztrácí na přehlednosti. Na druhou stranu, ve své době šlo o impozantní dílo.
Čím Baldur's Gate exceluje jsou společníci. Mají své důvody se k hráči přidat, či odejít, a i když jsou spíše málomluvní, každý je jiný a to nejen do povolání, ale také do přesvědčení, povahy, stylu boje a podobně. Po určité době nejde nemít rád Imoem, Jaheiru či Minsca i s jeho křečkem. Ano, hrál jsem to s těmi nejvíce profláklými společníky, jednoduše mi seděli.
Co mi ve hře také sedělo byl soubojový systém, který, byť se může odehrávat v reálném čase, se odehrává vnitřně na kola. A taktické bušení do mezerníku, které mi v bojích pozastavilo hru, dávaje mi čas a klid rozdělit útoky, pohyby, či úkony jednotlivých postav, se stalo zábavou po celou hru. Není nad to s neviditelným zlodějem prozkoumávat po krůčkách tajemné chodby a po zjištění, že se za rohem nachází parta nepřátel, zahájit souboj tím, že na ně s pomocí kouzelníka hodím kouzlo Pavučina a následně, poté co jsou nepřátelé připoutání na místě, mezi ně hodím Ohnivou kouli, která svým výbuchem způsobí mezi protivníky paseku. A poté pomocí lučištníků dokonat zbytek. Samozřejmě, ne vždy probíhají souboje takto hladce, naopak, především ke konci hry se stávají poměrně tuhými, dlouhými, ale stále zábavnými.
Vyzdvihnout musím také humor, který mě, především v některých rozhovorech, donutil se od srdce zasmát. Grafická i hudební stránka jsou též velmi povedené. Ano, hra vypadá na první pohled poplatně svému věku, to nic ale nemění na tom, že grafika je vykreslena v rámci možností opravdu do detailu, nikdy není vyloženě slabé místo a i dnes působí na pohled hezky a příjemně. Není zde místo pro fotorealismus, naopak, je zde místo pro fantazii. A nejen tu herní, ale také tu hráče.
Pokud bych měl hře něco vytknout, tak určitě ne příliš dobře udělaný deník, který postrádá přehlednost a není problém se v něm ztratit. Taktéž poměrně časté zasekávání postav, především při průchodu dveřmi, není příjemné. Občas bylo ve hře předmětů více než hodně, takže buď jsem chodil přetížený, nebo naopak nechával většinu věcí ležet ladem. To jsou ale drobnosti na lesklém štítu jinak velmi dobré hry.
Nechci nosit dříví do lesa, protože si uvědomuji, že velká většina hráčů Baldur's Gate již dávno hrála. Ale pokud se přesto najde někdo, tak jako já, kdo holduje RPG hrám a přesto Baldur's Gate nehrál, rozhodně to koukejte napravit. Ta hra za to opravdu stojí. A já jdu na druhý díl.
Žánr RPG je mým nejoblíbenějším. Většinou rozsáhlé příběhy, rozhodování se, vývoj postavy, důraz kladený nejen na boj, ale též na komunikaci, exploring. Nutnost přemýšlet. Ne nadarmo se RPG považuje za královský žánr počítačových her, byť dnes tato magická zkratka může znít až zprofanovaně, vzhledem k tomu, že se lehké RPG prvky objevují snad v každém žánru. Nic to nemění ale na tom, že klasické a dobře udělané RPG je radost hrát. Jak je tedy možné, že jsem Baldur`s Gate dohrál až 23 let po vydání?
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jako náctiletý hrál s kamarády Dračí doupě. Dračák mi dovolil být kouzelníkem, nebo hraničářem. Když jsme jednou hráli na půdě za bouřky, všude jsme měli svíčky a náš PJ vyprávěl příběh zcela strhujícím způsobem, cítil jsem, že jsem tam. Že s tou partou přátel opravdu postupujeme skrz nástrahy a snažíme se naplnit náš vznešený cíl. Proč to píšu? Protože Baldur's Gate ve mě dokázal po delší době vyvolat podobné pocity. Pohltit mě. Přenést mě na Mečové pobřeží a prožít příběh, který začíná za branami Svítící tvrze…
O příběhu nicméně neřeknu ani slovo. Kromě faktu, že ho buď každý zná, nebo si ho může dohledat, je fér říct, že vědět dopředu určité věci prostě a jednoduše zážitek zkazí. Příběh Baldur's Gate přesto nepovažuji za špičku žánru. Pomalý rozjezd, určitá rozvleklost, uspěchaný konec. I když ale nepovažuji příběh za masterpiece, i tak dokáže hra vtáhnout a donutit hráče, aby si celý svět užíval. Příběh je zde totiž součástí většího celku.
Kromě hlavní dějové linie si ve hře lze užívat spousty vedlejších úkolů, které jsou občas vtipné, jindy smutné, v dalších případech bizarní. Ale nejenom vedlejší questy, ale také události, které se dějí při cestách krajinou, vtahují hráče do světa, dávajíc mu zapomenout, že vlastně sedí doma u počítače. Tu budete tahat kočku z vodopádu, jindy si koupíte údajně mocný lektvar, který z vás ale po vypití udělá dementa, protože prodejce byl podvodník, v dalším případě budete poslouchat hrdinské příběhy, které vám bude vyprávět hrdina, kterého nikdo nezná, protože hrdina vlastně není.
Svět Mečového pobřeží je rozlehlý a různorodý, přesto se hra nesnaží do jedné mapy vměstnat vše od pouště, přes hory, lesy, pustiny, palmové háje, zasněžené plochy a další biomy, jak je to ve zvyku v dnešních hrách. V Baldur's Gate si tak hráč užívá především klasických lesů, luk a kopců, sem tam nějakou menší vesnici, či jinou zapamatováníhodnou stavbu, až se dostane do města Baldurova brána. Kde hra přehazuje na vyšší rychlost a diametrálně mění dosud prozkoumané prostředí venkova za městskou zástavbu, tak jako dochází k zahuštění úkolů, dialogů a obecně celá interakce se dostane o level výše. Škoda rozkouskování Baldurovy brány na několik celků, díky kterým město ztrácí na přehlednosti. Na druhou stranu, ve své době šlo o impozantní dílo.
Čím Baldur's Gate exceluje jsou společníci. Mají své důvody se k hráči přidat, či odejít, a i když jsou spíše málomluvní, každý je jiný a to nejen do povolání, ale také do přesvědčení, povahy, stylu boje a podobně. Po určité době nejde nemít rád Imoem, Jaheiru či Minsca i s jeho křečkem. Ano, hrál jsem to s těmi nejvíce profláklými společníky, jednoduše mi seděli.
Co mi ve hře také sedělo byl soubojový systém, který, byť se může odehrávat v reálném čase, se odehrává vnitřně na kola. A taktické bušení do mezerníku, které mi v bojích pozastavilo hru, dávaje mi čas a klid rozdělit útoky, pohyby, či úkony jednotlivých postav, se stalo zábavou po celou hru. Není nad to s neviditelným zlodějem prozkoumávat po krůčkách tajemné chodby a po zjištění, že se za rohem nachází parta nepřátel, zahájit souboj tím, že na ně s pomocí kouzelníka hodím kouzlo Pavučina a následně, poté co jsou nepřátelé připoutání na místě, mezi ně hodím Ohnivou kouli, která svým výbuchem způsobí mezi protivníky paseku. A poté pomocí lučištníků dokonat zbytek. Samozřejmě, ne vždy probíhají souboje takto hladce, naopak, především ke konci hry se stávají poměrně tuhými, dlouhými, ale stále zábavnými.
Vyzdvihnout musím také humor, který mě, především v některých rozhovorech, donutil se od srdce zasmát. Grafická i hudební stránka jsou též velmi povedené. Ano, hra vypadá na první pohled poplatně svému věku, to nic ale nemění na tom, že grafika je vykreslena v rámci možností opravdu do detailu, nikdy není vyloženě slabé místo a i dnes působí na pohled hezky a příjemně. Není zde místo pro fotorealismus, naopak, je zde místo pro fantazii. A nejen tu herní, ale také tu hráče.
Pokud bych měl hře něco vytknout, tak určitě ne příliš dobře udělaný deník, který postrádá přehlednost a není problém se v něm ztratit. Taktéž poměrně časté zasekávání postav, především při průchodu dveřmi, není příjemné. Občas bylo ve hře předmětů více než hodně, takže buď jsem chodil přetížený, nebo naopak nechával většinu věcí ležet ladem. To jsou ale drobnosti na lesklém štítu jinak velmi dobré hry.
Nechci nosit dříví do lesa, protože si uvědomuji, že velká většina hráčů Baldur's Gate již dávno hrála. Ale pokud se přesto najde někdo, tak jako já, kdo holduje RPG hrám a přesto Baldur's Gate nehrál, rozhodně to koukejte napravit. Ta hra za to opravdu stojí. A já jdu na druhý díl.
Pro: Skvělá hratelnost, zábavný soubojový systém, zajímavé lokace, atmosféra, humor, postavy, audiovizuální stránka
Proti: Nepřehledný deník, zasekávání postav ve dveřích