Grafika hry je moc hezká, vtipná animace, čistá. Vzhledově se mi opravdu líbila.
I když se mi vlastně hra líbila, úplně nadšená jsem nebyla. Je to způsobeno tím, že hry tohoto typu nejsou nic pro mě. Je v nich hodně flustrace z toho, že se při hraní postupně řítíte do záhuby. Aspoň já se tam vždy řítila. Postupně mi docházely zásoby, musela jsem zničit předměty, abych připravila jídlo a denní úkoly mi nic pozitivního téměř nikdy nepřinesly. I když veškerá zábava je tvořena právě čtením úkolů, vybíráním rozhodnutí o jejich řešení a čtení toho, jak to dopadlo (tam jsou veškeré vtipy). Později se mi stalo, že jsem texty ani nečetla. Pokud stejně nemáte žádnou věc, kterou můžete použít a jediná možná volba je křížek, tak proč vlastně celý ten dlouhý text číst? Jen jsem odklikla křížek a doufala, že to bude mít neutrální vliv a neobjeví se postavy pomlácené.
Při prvním hraní jsem byla úplně zmatená. Vybrala jsem si tuhle hru ke splnění výzvy č. 9 Okna vesmíru dokořán (2021) a nic jsem o ní nevěděla. Prvním mým instinktem byla snaha zachránit co nejvíce lidí. Kupodivu jsem s nimi přežila 62 dnů, což mi přišlo jako dobrý výsledek. Poslední dny však byly úplně k ničemu. Z posádky zbyla jen kapitánka a ta nemohla nikam jít, neměla jsem žádné věci, tak rozhodnutí byly jen křížky a občas palce dolů. Vlastně jsem jen čekala, kdy dojde poslední polévka a utrpení skončí. Nakonec to urychlili vražední roboti, což byla vlastně úleva. Při druhém hraní jsem se evidentně použila a ukončila hru po 32 dnech, kdy mi umřel kapitán. Tak to šlo dál a dál. I když mě to moc nebavilo, dala jsem docela slušné množství pokusů. Když se mi nakonec podařil úspěšný konec a posádka přežila, byla jsem v šoku.
Ve hře je výhodné zachránit pouze 1 dalšího člena posádky ke kapitánovi. Bylo mi líto těch zbylých, které jsem musela obětovat. Možná ale rychlá smrt při výbuchu je lepší, než pomalé umírání ve vesmírné lodi pod mým velením.
Vyzkoušela jsem i další varianty. V misích jsem na tom byla ještě hůře, než hlavní hře. Tam jsem zemřela většinou do 10 dne. Když jsem vydržela déle, většinou mi stejně zbyl jen kapitán/kapitánka. Nemohla jsem tedy nikoho vysílat na výpravy a byla jsem v pytli. Bylo to čekání na smrt. Denní úkoly nijak nepomohly a jak už jsem psala, ani jsem je ke konci nečetla. Bylo to zbytečné.
Líbilo se mi, jak je na postavách vidět, co se s nimi zrovna děje. Když jsou nástavné, zraněné, nebo jim nedáváte najíst, postava se podle toho mění. Mě bohužel často končili jako kostřičky.
I když se mi vlastně hra líbila, úplně nadšená jsem nebyla. Je to způsobeno tím, že hry tohoto typu nejsou nic pro mě. Je v nich hodně flustrace z toho, že se při hraní postupně řítíte do záhuby. Aspoň já se tam vždy řítila. Postupně mi docházely zásoby, musela jsem zničit předměty, abych připravila jídlo a denní úkoly mi nic pozitivního téměř nikdy nepřinesly. I když veškerá zábava je tvořena právě čtením úkolů, vybíráním rozhodnutí o jejich řešení a čtení toho, jak to dopadlo (tam jsou veškeré vtipy). Později se mi stalo, že jsem texty ani nečetla. Pokud stejně nemáte žádnou věc, kterou můžete použít a jediná možná volba je křížek, tak proč vlastně celý ten dlouhý text číst? Jen jsem odklikla křížek a doufala, že to bude mít neutrální vliv a neobjeví se postavy pomlácené.
Při prvním hraní jsem byla úplně zmatená. Vybrala jsem si tuhle hru ke splnění výzvy č. 9 Okna vesmíru dokořán (2021) a nic jsem o ní nevěděla. Prvním mým instinktem byla snaha zachránit co nejvíce lidí. Kupodivu jsem s nimi přežila 62 dnů, což mi přišlo jako dobrý výsledek. Poslední dny však byly úplně k ničemu. Z posádky zbyla jen kapitánka a ta nemohla nikam jít, neměla jsem žádné věci, tak rozhodnutí byly jen křížky a občas palce dolů. Vlastně jsem jen čekala, kdy dojde poslední polévka a utrpení skončí. Nakonec to urychlili vražední roboti, což byla vlastně úleva. Při druhém hraní jsem se evidentně použila a ukončila hru po 32 dnech, kdy mi umřel kapitán. Tak to šlo dál a dál. I když mě to moc nebavilo, dala jsem docela slušné množství pokusů. Když se mi nakonec podařil úspěšný konec a posádka přežila, byla jsem v šoku.
Ve hře je výhodné zachránit pouze 1 dalšího člena posádky ke kapitánovi. Bylo mi líto těch zbylých, které jsem musela obětovat. Možná ale rychlá smrt při výbuchu je lepší, než pomalé umírání ve vesmírné lodi pod mým velením.
Vyzkoušela jsem i další varianty. V misích jsem na tom byla ještě hůře, než hlavní hře. Tam jsem zemřela většinou do 10 dne. Když jsem vydržela déle, většinou mi stejně zbyl jen kapitán/kapitánka. Nemohla jsem tedy nikoho vysílat na výpravy a byla jsem v pytli. Bylo to čekání na smrt. Denní úkoly nijak nepomohly a jak už jsem psala, ani jsem je ke konci nečetla. Bylo to zbytečné.
Líbilo se mi, jak je na postavách vidět, co se s nimi zrovna děje. Když jsou nástavné, zraněné, nebo jim nedáváte najíst, postava se podle toho mění. Mě bohužel často končili jako kostřičky.
Fantasy Blacksmith
Pro: grafika
Proti: není to hra pro mě