Tma. Samota. Touha. To je Limbo…
Tahle hra byla můj veliký rest, vnímal jsem její pozitivní hodnocení od té doby co vyšla, ale náš společný čas měl teprve přijít. Po dlouhých 10 letech, od té doby co hra Limbo vyšla, jsme se konečně potkali.
Svět plný černobílých scén, svět plný nepochopení. Svět ve kterém jsem se cítil tak sám. A přesto. Když už jsme v dálce zahlédli jinou lidskou bytost, ozval se strach. Jaká past na cestě čeká tentokrát? Proč ho chtějí zabít? Proč? Proč!?
Utíkal. Snažil se dostat dál. Ale kam? Za sestrou? Kde vlastně je?
Umíral jsem. Ze začátku často, později méně. Ke konci pravidelně. Umíral jsem a přesto jsem věděl, že jsme si sedli. Já a on. Stali jsme se součástí jedné bytosti. On utíkal, reagoval bezchybně na každý stisk mé klávesy. Já ho vedl. Věděl jsem, že na mě záleží, jestli on dosáhne svého cíle. Přesto jsem umíral. My oba…
Silné pasti na medvědy, cirkulárky, elektrický proud, magnety, gravitace, pavouk, zlé děti. Z čeho měl on větší strach? A z čeho já? Pavouk, který nás oba opakovaně zabíjel, než jsem přišel jak se ho zbavit? Cirkulárky, ke kterým se přiblížit znamenalo bolestivou smrt? Pasti na medvědy, umně skryté v trávě? Smrt byla všude. Nejen ta naše. Zmar a zkáza ruku v ruce.
Zlověstné ticho na popředí zvuků vzdáleného města. Temný hukot továrny. Ticho… Zvuky jsou obecně silná stránka Limba. Znepokojivé, dokonale vystihující prostředí. Bylo jedno, jestli jsme stáli v temné jeskyni a vnímali tíživou samotu, jenž nás temným a znepokojivým hukotem nutila vnímat zoufalost naší situace, nebo v dešti, který vytrvale smáčel vše odkryté, včetně jeho chlapecké duše.
Dosáhne svého cíle? Najde svojí sestru? Překoná všechny pasti? Hádanky? Bude dostatečně rychlý? Myslím, že bude. Cesta to není dlouhá. Ale je dokonale podaná. A kdo jí s ním ještě nešel, měl by. Protože on čeká, až ho někdo povede. A pomůže mu.
Tahle hra byla můj veliký rest, vnímal jsem její pozitivní hodnocení od té doby co vyšla, ale náš společný čas měl teprve přijít. Po dlouhých 10 letech, od té doby co hra Limbo vyšla, jsme se konečně potkali.
Svět plný černobílých scén, svět plný nepochopení. Svět ve kterém jsem se cítil tak sám. A přesto. Když už jsme v dálce zahlédli jinou lidskou bytost, ozval se strach. Jaká past na cestě čeká tentokrát? Proč ho chtějí zabít? Proč? Proč!?
Utíkal. Snažil se dostat dál. Ale kam? Za sestrou? Kde vlastně je?
Umíral jsem. Ze začátku často, později méně. Ke konci pravidelně. Umíral jsem a přesto jsem věděl, že jsme si sedli. Já a on. Stali jsme se součástí jedné bytosti. On utíkal, reagoval bezchybně na každý stisk mé klávesy. Já ho vedl. Věděl jsem, že na mě záleží, jestli on dosáhne svého cíle. Přesto jsem umíral. My oba…
Silné pasti na medvědy, cirkulárky, elektrický proud, magnety, gravitace, pavouk, zlé děti. Z čeho měl on větší strach? A z čeho já? Pavouk, který nás oba opakovaně zabíjel, než jsem přišel jak se ho zbavit? Cirkulárky, ke kterým se přiblížit znamenalo bolestivou smrt? Pasti na medvědy, umně skryté v trávě? Smrt byla všude. Nejen ta naše. Zmar a zkáza ruku v ruce.
Zlověstné ticho na popředí zvuků vzdáleného města. Temný hukot továrny. Ticho… Zvuky jsou obecně silná stránka Limba. Znepokojivé, dokonale vystihující prostředí. Bylo jedno, jestli jsme stáli v temné jeskyni a vnímali tíživou samotu, jenž nás temným a znepokojivým hukotem nutila vnímat zoufalost naší situace, nebo v dešti, který vytrvale smáčel vše odkryté, včetně jeho chlapecké duše.
Dosáhne svého cíle? Najde svojí sestru? Překoná všechny pasti? Hádanky? Bude dostatečně rychlý? Myslím, že bude. Cesta to není dlouhá. Ale je dokonale podaná. A kdo jí s ním ještě nešel, měl by. Protože on čeká, až ho někdo povede. A pomůže mu.
Pro: Atmosféra, audiovizuální podání celé hry, smysluplné hádanky, HW nenáročnost, precizní ovládání
Proti: Konec je... zvláštní