Jsem velkým milovníkem Mistrova díla a odkazu. V podání Terryho Pratchetta a Jana Kantůrka se k nám dostala zřejmě nejlepší série humoristické fantasy, která kdy spatřila světlo světa. Nepopírám velkou oblibu Úžasné Zeměplochy, a tak ani nepředstírám objektivitu. Jako jiným knihám se i Zeměploše poštěstilo mít své herní dvojče. Jde zaplať Offler o adventuru a potomek se má věru čile k světu.

Mé nejoblíbenější hlavní postavy série jsou velitel Městské Hlídky Samuel Elanius a čarodějka Bábi "Esme" Zlopočasná. Žádného z nich ve hře nepotkáme. Ani Mrakoplaš však není špatnou volbou. Kdo by si nezamiloval mizerného kouzelníka, jehož jedinou kvalifikací je fakt, že je dosud naživu (což není zas až tak úplně málo) a zřejmě i jeho postradatelnost? A tak Mrakoplaše vedete třemi herními Akty a konečným střetem s drakem (velice krátký čtvrtý akt).

Mrakoplaš je smolař a příběh pro něj nezačíná nejlépe. Ve své měkké posteli dosud vyspává těžkou kocovinu, o které nemá nejmenší ponětí, kde k ní přišel (vysvětlí se), následně je násilně probuzen bušením na dveře a povoláním do kanceláře nadřízeného (tohle asi miluje každý člověk, který měl tu smůlu a ve svém životě byť jen zavadil o zaměstnání) a při pohledu z okna na nejvyšší věž spatří děsivý červený tvar, který nepříjemně připomíná draka. Což samozřejmě není možné, protože každý absolvent Neviditelné Univerzity ví, že draci neexistují. Aspoň dokud na ně někdo dostatečně silně nevěří.

Hru jsem dnes po třech dnech líté pařby dotáhl podruhé v životě do konce. Rozhodně se nejedná o žádnou jednohubku. Ta hra je OBROVSKÁ. Samotný druhý či třetí akt by vydal za jednu adventuru standardní délky. Hra je také mimořádně obtížná. Ne nadarmo jí ICE ve Score přiřknul nálepku "nehratelná obtížnost". Standardní postupy zde nefungují. Inventář ve formě Zavazadla se brzy naplní desítkami předmětů, téměř všechny lokace jsou přístupné hned od začátku hry. Do toho ve druhém aktu přibydou hrátky s časem a zapomenout nesmíme ani na libový pixelhunting. Většina postupů je sice ve světle páně Pratchettova světa logické. Ale neabsolventa Neviditelné Univerzity to samozřejmě nenapadne. Obtížnost v TWG značně přestřelili.

S obtížností se váže jedna poměrně dobrá zpráva - Mrakoplaš ve hře nemůže zemřít. V Discworldu se dostanete do mnoha situací (šplhání na tyč trčící z nejvyšší věže, pád přes Okraj světa, plavání v krokodýlí řece, Offlerův chrám a koneckonců jakékoliv setkání s drakem včetně toho osudového na konci hry), které by v adventurách Sierry byly doprovázeny napoprvé a napodruhé vtipnými, napodesáté už však mnohem méně zábavnými, animacemi smrti hlavní postavy. Ne tak v Discworldu. Mrakoplaš je nesmrtelný a dostaveníčka se Smrtěm (nikoliv se smrtí) jsou vtipná i bez seškrabávání hlavního hrdiny z dlažebních kostek náměstí.

Graficky je hra nádherná a přibližování a oddalování Mrakoplaše podle toho, jak je k Vám na obrazovce blízko nebo daleko, určitě nebylo standardem animace jara 1995. Ankh-Morpork a jeho obyvatelé nenabourávají moji představu, kterou jsem si odnesl z knih, snad s výjimkou Stařenky Oggové. Tu jsem si představoval výrazně zaoblenější a pochybuji, že by chtěla bydlet zrovna v Temném lese. Má ráda pohodlí a také se ráda obklopuje členy své rozsáhlé rodiny.

Hudba není špatná, ale špičky adventurního hudebního doprovodu (Loom, některé hry Sierry) nedosahuje.

Hru jednoznačně doporučuji jako příjemnou exkurzi do světa Terryho Pratchetta, kde se mnoho našinců bude cítit jako doma. Jen tentokrát bude nakukování do návodu výrazně častější, než je průměrný adventurista zvyklý. A koneckonců i sám velký ICE si vypomáhal hotline Psygnosis, aspoň tedy podle jeho recenze ve Score.