Zakladatel žánru. Klasika. První strach u PC.
Každý hráč, který si prošel devadesátkami tuhle hru zná, ti mladší o ní určitě slyšeli a pokud ne, tak určitě uslyší. Zakladatel žánru hororové akční hry, který z dnešního pohledu spíše hladí po duši vzpomínkami, než aby ničil nervy strachem. Přesto nikdy nezapomenu na den, kdy jsem hrál Alone in the Dark poprvé….
...Zapnul jsem svojí 386 s nestandardními 3 MB RAM a počkal až počítač naběhne. Rodiče ten večer byli u sousedů na návštěvě, ségra koukala vedle na bednu, a já si v pokojíku mohl konečně sednou k té husťárně. Petr říkal, když mi to kopíroval na moje diskety, že to je fakt masakr, tak jsem se těšil. Přeci jenom, vykosil jsem všechny nácky ve Wolfovi, takže to zas tak horké nebude, byl jsem slušně natrénovanej na cokoli.
Barák vypadá parádně, ta ruka v tom okně, jak mě něco sledovalo, jooo, laciný, ale dobrý. No jasně, za frajerem se zavřou hlavní dveře a teď určitě vyleze až na půdu a já budu muset dolů. No jasně, vylezl až na půdu a já budu muset dolů. Na pohodu. Tak jo, konečně mám ovládání pod kontrolou. Ty jo, totální 3Déčko, jako postavy trochu hranaté, ale fakt 3D. Masakr pokrok v tom vývoji. Si pamatuju na hry na Atárku - pravěk. Tohle je jiné kafe.
Příšera rozbila okno, to jsem se fakt lekl. Co mám dělat? Ty jo, mrtvej. Jsem z toho nějakej nesvůj. Aha, takže můžu dělat fight, push a jump. Co to je? Máám… Sakra, jsou u sousedů. Kde je ten anglický slovník?…… hmmmm. Bojovat, tlačit a skákat. Aha. Zkusím zatlačit tu skříň před to okno. Paráda, funguje to. Další příšera leze z podlahy poklopem. Mrtvej. Ty jo, ta atmoška je hodně krutá. Zkusím to Push na tu bednu a zablokuju ten otvor.
Paráda, už sem nemůžou, příšeráci. Ale mám z té hry divnej pocit. Dva nepřátelé a takhle těžké na začátku? A kde mám zbraň? Ty zvuky těch kroků, ty jsou nejvíc. Úplně to vrzání podlahy vnímám. Ježiši, jak jsem otevřel tu truhlu, to vrže až do morku kostí. Alespoň jsem tam ale našel tu brokovnici. Hele, nějaká knížka. Anglicky. To nedávám, ale beru s sebou, co když se hodí. Hezky udělanej houpací kůň. Push. Houpe se. Sám. Znepokojivě.
Jdu po schodech dolů, mám z těch zvuků fakt husí kůži. Ty schody zní jako staré dřevěné… schody. Další dveře. Hele, chodba. Kam asi vede? Mrtvej. Propadající se podlaha? Ty jo, tohle už nedávám…. Budu to hrát až bude světlo….
Když jsem Alone in the Dark zapnul poprvé jako dítě, tak mě ta hra tehdy takto dostala. Ne počtem zabitých nepřátel, ne zběsilou akcí, ale atmosférou, kterou budovala mistrně a pro mě zcela novátorským způsobem. Zvuky. Prostředím. A nutností přemýšlet.
Najednou jsem musel přemýšlet proč nemůžu zabít daného nepřítele, jak ho překonat, jak projít určitou část hry. Zjištění, že obraz indiána, který po mě hází sekerou mohu přikrýt indiánskou dekou, čímž po mě obraz nemůže nic házet, ve mě vyvolal doslova nadšení. Stejně tak puštění desky mrtvým tanečníkům a proplétání se mezi nimi ve snaze získat klíč z krbu. Alone in the Dark se choval v podobných případech jako adventura, ale nebyla zde statičnost adventurám tak vlastní, ale kamera dynamicky měnila úhel záběru jak jsem se pohyboval, hudba se přizpůsobovala situaci, hra mě nutila myslet abych přežil. A tím se zapsala do mého srdce.
Z dnešního pohledu je samozřejmě Alone in the Dark v několika pohledech pouze reliktem své doby. Hrubá grafika, nemotorné a těžkopádné ovládání, zvukové samply nízké kvality, schopnost hry nechat hráče dojít za pomyslnou čáru, ze které není návratu, a to bez odpovídajících předmětů, aniž by to bylo hráči jakkoli naznačeno. Takže se může nadále pachtit pekelně dlouho než zjistí, že je v mrtvém bodě. Jestli to zjistí.
Z jiného pohledu je to ale hra velmi stará (1992) a nutno uznat, že ve své době způsobila slušné pozdvižení. Právě ony zvuky v kombinaci s ponurou grafikou vytvořili neopakovatelnou atmosféru stísněnosti, strachu z neznáma a touhy dostat se ven na svobodu.
Kombinatorika předmětů je poměrně jednoduchá, boje taktéž, jakmile hráč zjistí jak na to. Hra těží především z objevování tajemného domu Derceto, jeho zákoutí a zákonitostí. A postupného zjišťování, proč se tu nachází ty nadpřirozené síly a co se tu stalo.
Škoda toporného ovládání a tím nemyslím ovládání ala tank, to je poplatné své době a nejen té, ale velmi špatně řešené běhání, které se aktivuje dvojitým poklepáním na šipku dopředu, nicméně postava se rozběhne pouze občas. Vlastně málokdy. Taktéž úhly kamery, které jsou občas fantastické, jsou někdy k uzoufání špatně vybrané a hráč tak nevidí kam šlape, nebo co je před ním. Stejně tak možný deadend je podpásovka.
Vzhledem ke své době vzniku je ale Alone in the Dark masterpiece, kterým začala spanilá jízda francouzských Infogrames. Z lokální francouzské firmy na výrobu licencovaných her se díky této hře stal světový hráč.
Znát pojem Alone in the Dark patří k běžným znalostem hráčů. Mít ale tuhle hru i odehranou navíc značí, že jste buď veterán DOS éry, nebo znalec. Nebo obojí.
Každý hráč, který si prošel devadesátkami tuhle hru zná, ti mladší o ní určitě slyšeli a pokud ne, tak určitě uslyší. Zakladatel žánru hororové akční hry, který z dnešního pohledu spíše hladí po duši vzpomínkami, než aby ničil nervy strachem. Přesto nikdy nezapomenu na den, kdy jsem hrál Alone in the Dark poprvé….
...Zapnul jsem svojí 386 s nestandardními 3 MB RAM a počkal až počítač naběhne. Rodiče ten večer byli u sousedů na návštěvě, ségra koukala vedle na bednu, a já si v pokojíku mohl konečně sednou k té husťárně. Petr říkal, když mi to kopíroval na moje diskety, že to je fakt masakr, tak jsem se těšil. Přeci jenom, vykosil jsem všechny nácky ve Wolfovi, takže to zas tak horké nebude, byl jsem slušně natrénovanej na cokoli.
Barák vypadá parádně, ta ruka v tom okně, jak mě něco sledovalo, jooo, laciný, ale dobrý. No jasně, za frajerem se zavřou hlavní dveře a teď určitě vyleze až na půdu a já budu muset dolů. No jasně, vylezl až na půdu a já budu muset dolů. Na pohodu. Tak jo, konečně mám ovládání pod kontrolou. Ty jo, totální 3Déčko, jako postavy trochu hranaté, ale fakt 3D. Masakr pokrok v tom vývoji. Si pamatuju na hry na Atárku - pravěk. Tohle je jiné kafe.
Příšera rozbila okno, to jsem se fakt lekl. Co mám dělat? Ty jo, mrtvej. Jsem z toho nějakej nesvůj. Aha, takže můžu dělat fight, push a jump. Co to je? Máám… Sakra, jsou u sousedů. Kde je ten anglický slovník?…… hmmmm. Bojovat, tlačit a skákat. Aha. Zkusím zatlačit tu skříň před to okno. Paráda, funguje to. Další příšera leze z podlahy poklopem. Mrtvej. Ty jo, ta atmoška je hodně krutá. Zkusím to Push na tu bednu a zablokuju ten otvor.
Paráda, už sem nemůžou, příšeráci. Ale mám z té hry divnej pocit. Dva nepřátelé a takhle těžké na začátku? A kde mám zbraň? Ty zvuky těch kroků, ty jsou nejvíc. Úplně to vrzání podlahy vnímám. Ježiši, jak jsem otevřel tu truhlu, to vrže až do morku kostí. Alespoň jsem tam ale našel tu brokovnici. Hele, nějaká knížka. Anglicky. To nedávám, ale beru s sebou, co když se hodí. Hezky udělanej houpací kůň. Push. Houpe se. Sám. Znepokojivě.
Jdu po schodech dolů, mám z těch zvuků fakt husí kůži. Ty schody zní jako staré dřevěné… schody. Další dveře. Hele, chodba. Kam asi vede? Mrtvej. Propadající se podlaha? Ty jo, tohle už nedávám…. Budu to hrát až bude světlo….
Když jsem Alone in the Dark zapnul poprvé jako dítě, tak mě ta hra tehdy takto dostala. Ne počtem zabitých nepřátel, ne zběsilou akcí, ale atmosférou, kterou budovala mistrně a pro mě zcela novátorským způsobem. Zvuky. Prostředím. A nutností přemýšlet.
Najednou jsem musel přemýšlet proč nemůžu zabít daného nepřítele, jak ho překonat, jak projít určitou část hry. Zjištění, že obraz indiána, který po mě hází sekerou mohu přikrýt indiánskou dekou, čímž po mě obraz nemůže nic házet, ve mě vyvolal doslova nadšení. Stejně tak puštění desky mrtvým tanečníkům a proplétání se mezi nimi ve snaze získat klíč z krbu. Alone in the Dark se choval v podobných případech jako adventura, ale nebyla zde statičnost adventurám tak vlastní, ale kamera dynamicky měnila úhel záběru jak jsem se pohyboval, hudba se přizpůsobovala situaci, hra mě nutila myslet abych přežil. A tím se zapsala do mého srdce.
Z dnešního pohledu je samozřejmě Alone in the Dark v několika pohledech pouze reliktem své doby. Hrubá grafika, nemotorné a těžkopádné ovládání, zvukové samply nízké kvality, schopnost hry nechat hráče dojít za pomyslnou čáru, ze které není návratu, a to bez odpovídajících předmětů, aniž by to bylo hráči jakkoli naznačeno. Takže se může nadále pachtit pekelně dlouho než zjistí, že je v mrtvém bodě. Jestli to zjistí.
Z jiného pohledu je to ale hra velmi stará (1992) a nutno uznat, že ve své době způsobila slušné pozdvižení. Právě ony zvuky v kombinaci s ponurou grafikou vytvořili neopakovatelnou atmosféru stísněnosti, strachu z neznáma a touhy dostat se ven na svobodu.
Kombinatorika předmětů je poměrně jednoduchá, boje taktéž, jakmile hráč zjistí jak na to. Hra těží především z objevování tajemného domu Derceto, jeho zákoutí a zákonitostí. A postupného zjišťování, proč se tu nachází ty nadpřirozené síly a co se tu stalo.
Škoda toporného ovládání a tím nemyslím ovládání ala tank, to je poplatné své době a nejen té, ale velmi špatně řešené běhání, které se aktivuje dvojitým poklepáním na šipku dopředu, nicméně postava se rozběhne pouze občas. Vlastně málokdy. Taktéž úhly kamery, které jsou občas fantastické, jsou někdy k uzoufání špatně vybrané a hráč tak nevidí kam šlape, nebo co je před ním. Stejně tak možný deadend je podpásovka.
Vzhledem ke své době vzniku je ale Alone in the Dark masterpiece, kterým začala spanilá jízda francouzských Infogrames. Z lokální francouzské firmy na výrobu licencovaných her se díky této hře stal světový hráč.
Znát pojem Alone in the Dark patří k běžným znalostem hráčů. Mít ale tuhle hru i odehranou navíc značí, že jste buď veterán DOS éry, nebo znalec. Nebo obojí.
Pro: Výborné zvuky, skvělá a neopakovatelná atmosféra, dům má svojí logiku, zápisky a knihy, logické používání předmětů
Proti: Toporné ovládání, možný deadend