Rychle a zběsile, sešlápnout pedál,
obavy stranou, výčitky nemám,
Rychle a zběsile a proti zákonu,
místnímu přejezdu prorazím závoru.
Rychle a zběsile přes padací most,
nahodím nitro a vyskočím dost.
Rychle a zběsile, v tuningu kára,
podřené blatníky, z motoru pára,
Rychle a zběsile, být ulic králem,
Vin Diesel je starý a Walker je ámen,
Rychle a zběsile finišem driftovat,
za tmavým oknem tajně masturbovat.
Ale kvalitní poezie stranou… Ilegální závody civilními, ale za to pořádně vytuněnými auty v nočních ulicích zněly lákavě pro většinu teenagerů, a proto není divu, že NfS: Underground hrál svého času (nejen) každý příznivec filmu Rychle a zběsile. Herní prostředí bylo oproti předchozímu dílu úplně jiné a zase svým způsobem skvělé. Vyklizené ulice nočního velkoměsta, naleštěné bouráky, halogenová světla, zářící billboardy, mokré odlesky, všude bylo něco a každý z těchto aspektů dotvářel fungující atmosféru „undergroundu“.
Hratelnost byla opět arkádová, jízdní model si raději neodvažuju hodnotit, ale chválím ty drobnosti okolo, které hráče chytře motivovaly v postupu singleplayerovou „kampaní“. V závodech jste vyhrávali peníze a získávali body za stylové drifty, či chirurgicky přesné řazení. Tím se vám odemykaly nové možnosti tuningu, naspořili jste na lepší auta a hlavně vám na ulici rostl respekt… Myslím na ulici za počítačovou obrazovkou, respekt na reálné ulici vám hraním videoher spíše klesal. Podobně jako u předchozího dílu požitek z jízdy umocňoval soundtrack. Díky němu jsem objevil několik zajímavých kapel, které mi zpříjemnily pubertu. Dokonce si vybavuju, že jsem několikrát odmítl resetovat zkažený závod jen proto, abych nepřerušil právě hrající song. Drobné zklamání na závěr přinesla absence multiplayeru po LANu. Shodou okolností zrovna kolem roku 2003 jsme s kamarády začali pořádat LAN párty (pro mladší a neznalé čtenáře: jedná se o něco jako swingers párty, akorát, že se tam hrají počítačové hry), takže pro nás bylo nepochopitelné, proč hra, která podporuje multiplayer online, nemá také možnost hraní po síti...
obavy stranou, výčitky nemám,
Rychle a zběsile a proti zákonu,
místnímu přejezdu prorazím závoru.
Rychle a zběsile přes padací most,
nahodím nitro a vyskočím dost.
Rychle a zběsile, v tuningu kára,
podřené blatníky, z motoru pára,
Rychle a zběsile, být ulic králem,
Vin Diesel je starý a Walker je ámen,
Rychle a zběsile finišem driftovat,
za tmavým oknem tajně masturbovat.
Ale kvalitní poezie stranou… Ilegální závody civilními, ale za to pořádně vytuněnými auty v nočních ulicích zněly lákavě pro většinu teenagerů, a proto není divu, že NfS: Underground hrál svého času (nejen) každý příznivec filmu Rychle a zběsile. Herní prostředí bylo oproti předchozímu dílu úplně jiné a zase svým způsobem skvělé. Vyklizené ulice nočního velkoměsta, naleštěné bouráky, halogenová světla, zářící billboardy, mokré odlesky, všude bylo něco a každý z těchto aspektů dotvářel fungující atmosféru „undergroundu“.
Hratelnost byla opět arkádová, jízdní model si raději neodvažuju hodnotit, ale chválím ty drobnosti okolo, které hráče chytře motivovaly v postupu singleplayerovou „kampaní“. V závodech jste vyhrávali peníze a získávali body za stylové drifty, či chirurgicky přesné řazení. Tím se vám odemykaly nové možnosti tuningu, naspořili jste na lepší auta a hlavně vám na ulici rostl respekt… Myslím na ulici za počítačovou obrazovkou, respekt na reálné ulici vám hraním videoher spíše klesal. Podobně jako u předchozího dílu požitek z jízdy umocňoval soundtrack. Díky němu jsem objevil několik zajímavých kapel, které mi zpříjemnily pubertu. Dokonce si vybavuju, že jsem několikrát odmítl resetovat zkažený závod jen proto, abych nepřerušil právě hrající song. Drobné zklamání na závěr přinesla absence multiplayeru po LANu. Shodou okolností zrovna kolem roku 2003 jsme s kamarády začali pořádat LAN párty (pro mladší a neznalé čtenáře: jedná se o něco jako swingers párty, akorát, že se tam hrají počítačové hry), takže pro nás bylo nepochopitelné, proč hra, která podporuje multiplayer online, nemá také možnost hraní po síti...
