Když jsem si tuto hru před pár lety kupoval, neměl jsem od ni moc velké očekávání. Možná i proto tak nějak zapadla mezi hromadu dalších her, které si mám někdy v plánu zahrát a časem jsem na ni zapomněl. O to víc mě tak hra překvapila, když jsem ji v rámci letošní herní výzvy rozehrál.

V prvé řadě mě zaujalo vyprávění příběhu bez jakýchkoliv dialogů, ale pouze posunky nebo spíše pomocí jednoduchého neznámého jazyku. Příběh samotný je velmi jednoduchý, ale vzhledem k herní době obvykle nemá cenu rozjíždět něco komplikovaného, to by bylo spíše na škodu.

Protože jsem hru hrál sám, musel jsem si chvíli zvykat na ovládání obou bratrů současně (ovládání na gamepadu mi pak přišlo intuitivnější než na klávesnici). Občas mě ale zlobila kamera, která někdy ukazovala nevhodným směrem a ani manuálním otáčením se mi ji nepovedlo přimět se otočit tam, kam jsem v daném okamžiku zrovna potřeboval.

Asi největším šokem z hraní této hry je nekonající se happy end. Nejprve jsem si myslel, že jsem udělal něco špatně a tak došel ke špatnému z konců hry. Následně jsem na internetu zjistil, že hra má jediný konec a to právě ten špatný. Nejprve jsem tak byl ze hry zklamaný, ale postupem času jsem si začal říkat: "Proč ne?". Prostě ne všechno musí končit zrovna happy endem. Ve výsledku jsem tak rád, že jsem hru nehrál s dcerou, protože hra na první pohled působila jako dobrodružství vhodné i pro nejmenší. Ale něco mi říká, že ona ještě není ve věku, kdy by tento tragický závěr zvládla.

Za sebe tedy musím říct, že hra je i přes svoji velmi krátkou herní dobu povedená a určitě stojí za zahrání.