Desátý díl se od těch předchozích liší v jedné podstatné věci. Nové hráče zaujme krokování, ale to je typické pro větší část série. Jejich předchůdci skákáním po čtverečcích osvobodili VARN, CRON, ostrovy Terry a Xeen. Ta pravá novinka leží ve struktuře světa. Starší díly umožňovaly volný pohyb libovolným směrem, přes hory a lesy. Desátý díl hráče omezuje na koridory vykousané do krajiny, a i ty zpřístupňuje jen s podmínkami.
Might & Magic proslul bohatou mytologií a nejinak je tomu i v Legacy. Žena s medovým hlasem nastínila příběh plný jmen, lokací a osudových událostí. Hráčův úkol je zdánlivě jednoduchý. Donést urnu s popelem mistra do chrámu ve městě Karthal. Po připlutí do přístavu se hrdinové dozvídají, že tak lehké to nebude. Hlavní město oblasti je uzavřené, guvernérův hrad je pod útokem, stěžejní most je blokovaný a stráž odmítá otevřít brány Sorpigalu.
Obtížnost je nastavena vcelku vysoko. Výběr povolání může být trochu matoucí, ale naštěstí má hra zabudovanou zpětnou vazbu. Pro opuštění úvodního městečka je nutné porazit nepříjemnou pavoučí královnu. Pokud to parta nezvládne na první dva pokusy, je sestavená špatně. Po chvíli experimentování jsem se spokojil s dvěma bojovými, jedním podpůrným a jedním hybridním povoláním. Víc než v jiných dílech série je nutné spoléhat se na léčení, posilování a protekce. Časy šestky a sedmičky, kdy mocní mágové likvidovali hordy nepřátel silnými kouzly, vystřídaly pragmatické úvahy jestli obnovit regeneraci, nebo raději snížit brnění nepřátel a do dalšího kola to přečkat bez léčení. Boje jsou překvapivě taktické a špatné rozhodnutí často vede k hořké porážce.
Zbytek hry drží s nesmlouvavými bitkami basu. Zadavatel úkolu se omezí na pár základních údajů a zbytek je na hráči. Je nutné hledat, vyptávat se a zapisovat si všechno alespoň trochu užitečné. Naštěstí je mapa vcelku přehledná a svět zvýrazňuje zajímavé objekty, takže bloudění není frustrující. Kvůli nedostatku informací se ale často stávalo že jsem špatně odbočil a posléze vběhl do náruče protivníků o mnoho úrovní silnějších. V dungeonech mi to postavy řekly samy a na čerstvém vzduchu jsem to poznal snadno - boj skončil po dvou kolech vyhlazením party. Přírodní bariéra je velmi krutá, a protože hra neumožňuje grind a nedává nic zadarmo, je v počátečních fázích vynuceně lineární. Později už jsem mohl vyrazit na vlastní pěst a s trochou šikovnosti to i přežít.
Questy jsou vcelku rozmanité, rozprostřené od běžného najdi/dones/zabij, až po osvobozování z vězení a napravování dávných křivd. Potěšily mě truhly se slovními hádankami a dungeony zaměřené na logické problémy. Obojí šlo vyřešit vcelku rychle, ale u několika hádanek jsem se dost zapotil. Samostatnou kapitolou je Kovárna živlů a šest náročných soubojů s místními šampióny, k jejichž odemčení je potřeba úlomek příslušného druhu magie. Program obsahuje bug, který občas znemožní cestovaní do budovy a tím dohrání hry. Proto doporučuju druhou návštěvu naplánovat na později, až po nalezení úlomku vody. Poté se dá odejít pěšky a kdykoliv se vrátit.
Grafický styl je mírně řečeno svébytný. Občas hra vykouzlí náladové scenérie, občas vypadá jako Las Vegas na silvestra. Při používání různých bonusů a ohňové magie obrazovka bliká barvami a boje ztrácí přehlednost. Díky jejich tahové podstatě to ale není žádná tragédie. Připadalo mi, že na poloostrově Agyn trvá den tak pět hodin a noc zbylých devatenáct, protože jsem většinu času chodil potmě. Zvuky jsou ovšem parádní. Hra občas připomene starší díly povědomým efektem, takže z ní sem tam zavane silná nostalgie. To ostatně platí i o postavách a lore. Potvory jsou ale až na pár výjimek originální.
Sci-fi složka se omezila na mlhavou zmínku v samém závěru, takže hra obsahuje neředěnou fantasy atmosféru. Hry ze série Might & Magic ji nemívají tak silnou jako jiné dungeony, ale vždy budují pocit epického dobrodružství. Desátý díl není výjimka a i srovnatelně rozlehlý a na nápady podobně bohatý Legend of Grimrock 2 vedle ní vypadá téměř komorně. Počítadlo stráveného času se zastavilo na 40 hodinách, což je přesně ta hranice, za níž už by hra upadala do stereotypu. I tak mi závěrečné tažení přišlo moc dlouhé a úmorné.
Might & Magic X si bere to nejlepší z prvních pěti dílů a nepřidává žádné nové špatné nápady. Zachovává jejich ducha a zároveň je přeneseně zpřístupňuje hráčům neschopným vystát starou grafiku a občas nevlídné mechaniky. Objektivně tak vznikl asi nejlepší díl série, subjektivně ho řadím na stejnou úroveň s vynikající sedmičkou.
Might & Magic proslul bohatou mytologií a nejinak je tomu i v Legacy. Žena s medovým hlasem nastínila příběh plný jmen, lokací a osudových událostí. Hráčův úkol je zdánlivě jednoduchý. Donést urnu s popelem mistra do chrámu ve městě Karthal. Po připlutí do přístavu se hrdinové dozvídají, že tak lehké to nebude. Hlavní město oblasti je uzavřené, guvernérův hrad je pod útokem, stěžejní most je blokovaný a stráž odmítá otevřít brány Sorpigalu.
Obtížnost je nastavena vcelku vysoko. Výběr povolání může být trochu matoucí, ale naštěstí má hra zabudovanou zpětnou vazbu. Pro opuštění úvodního městečka je nutné porazit nepříjemnou pavoučí královnu. Pokud to parta nezvládne na první dva pokusy, je sestavená špatně. Po chvíli experimentování jsem se spokojil s dvěma bojovými, jedním podpůrným a jedním hybridním povoláním. Víc než v jiných dílech série je nutné spoléhat se na léčení, posilování a protekce. Časy šestky a sedmičky, kdy mocní mágové likvidovali hordy nepřátel silnými kouzly, vystřídaly pragmatické úvahy jestli obnovit regeneraci, nebo raději snížit brnění nepřátel a do dalšího kola to přečkat bez léčení. Boje jsou překvapivě taktické a špatné rozhodnutí často vede k hořké porážce.
Zbytek hry drží s nesmlouvavými bitkami basu. Zadavatel úkolu se omezí na pár základních údajů a zbytek je na hráči. Je nutné hledat, vyptávat se a zapisovat si všechno alespoň trochu užitečné. Naštěstí je mapa vcelku přehledná a svět zvýrazňuje zajímavé objekty, takže bloudění není frustrující. Kvůli nedostatku informací se ale často stávalo že jsem špatně odbočil a posléze vběhl do náruče protivníků o mnoho úrovní silnějších. V dungeonech mi to postavy řekly samy a na čerstvém vzduchu jsem to poznal snadno - boj skončil po dvou kolech vyhlazením party. Přírodní bariéra je velmi krutá, a protože hra neumožňuje grind a nedává nic zadarmo, je v počátečních fázích vynuceně lineární. Později už jsem mohl vyrazit na vlastní pěst a s trochou šikovnosti to i přežít.
Questy jsou vcelku rozmanité, rozprostřené od běžného najdi/dones/zabij, až po osvobozování z vězení a napravování dávných křivd. Potěšily mě truhly se slovními hádankami a dungeony zaměřené na logické problémy. Obojí šlo vyřešit vcelku rychle, ale u několika hádanek jsem se dost zapotil. Samostatnou kapitolou je Kovárna živlů a šest náročných soubojů s místními šampióny, k jejichž odemčení je potřeba úlomek příslušného druhu magie. Program obsahuje bug, který občas znemožní cestovaní do budovy a tím dohrání hry. Proto doporučuju druhou návštěvu naplánovat na později, až po nalezení úlomku vody. Poté se dá odejít pěšky a kdykoliv se vrátit.
Grafický styl je mírně řečeno svébytný. Občas hra vykouzlí náladové scenérie, občas vypadá jako Las Vegas na silvestra. Při používání různých bonusů a ohňové magie obrazovka bliká barvami a boje ztrácí přehlednost. Díky jejich tahové podstatě to ale není žádná tragédie. Připadalo mi, že na poloostrově Agyn trvá den tak pět hodin a noc zbylých devatenáct, protože jsem většinu času chodil potmě. Zvuky jsou ovšem parádní. Hra občas připomene starší díly povědomým efektem, takže z ní sem tam zavane silná nostalgie. To ostatně platí i o postavách a lore. Potvory jsou ale až na pár výjimek originální.
Sci-fi složka se omezila na mlhavou zmínku v samém závěru, takže hra obsahuje neředěnou fantasy atmosféru. Hry ze série Might & Magic ji nemívají tak silnou jako jiné dungeony, ale vždy budují pocit epického dobrodružství. Desátý díl není výjimka a i srovnatelně rozlehlý a na nápady podobně bohatý Legend of Grimrock 2 vedle ní vypadá téměř komorně. Počítadlo stráveného času se zastavilo na 40 hodinách, což je přesně ta hranice, za níž už by hra upadala do stereotypu. I tak mi závěrečné tažení přišlo moc dlouhé a úmorné.
Might & Magic X si bere to nejlepší z prvních pěti dílů a nepřidává žádné nové špatné nápady. Zachovává jejich ducha a zároveň je přeneseně zpřístupňuje hráčům neschopným vystát starou grafiku a občas nevlídné mechaniky. Objektivně tak vznikl asi nejlepší díl série, subjektivně ho řadím na stejnou úroveň s vynikající sedmičkou.
Sigil II
Pro: epické dobrodružství, tahové souboje, hudba a zvuky, nápadité potvory, logické hádanky
Proti: občas zmatek na obrazovce, legendární předměty jsou často slabé, chybí oblíbené mechaniky ze starých dílů, delší nahrávací časy