Velké části západních hráčů se série Yakuza představila prostřednictvím fenomenálního prequelu s podtitulem Zero (resp 0) a není divu, že remake první dílu se na jeho monumentálnost a vybroušenost zkrátka nechytá. Tedy, většina z toho, co mě na prequelu nadchnulo, je v Kiwami stále přítomna, jen v o něco slabším podání.

Úspornější vyprávění příběhu bych hře ani nevyčítal (aspoň se mi už u cutscén kvůli jejich délce automaticky nevypínal ovladač), nicméně třeba závěr se svými asi 15 zvraty už byl na hranici parodie i pro někoho, kdo má rád melodrama.

Ve srovnání se Zero nejvíce trpí vedlejší aktivity, které jsou jednotvárné a ne moc zábavné. Nelze hrát arkádové hry (pokud nepočítáme vymyšlený Mesuking), po městě nechodí skutečné japonské pornohvězdy a vedlejší mise jsou zjednodušené na kost.

V soubojích mě nejvíce štvalo, že Kiryu se poměrně špatně zaměřuje na svého protivníka i při použití lock-onu. Pro nepřátele je pak velice jednoduché uskočit, nebohého hrdinu obejít a bušit mu do zad (zatímco hráči se podobné manévry provádí těžko, i když hraje s doporučeným gamepadem).

A schválně - co rádi dělají všichni bossové? Samozřejmě uskakují jako žabičky. A k tomu jsou ještě odolní proti většině silných útoků a Kiryua stále shazují na zem nebo ho omračují. Už to by stačilo, aby bossfighty byly otravné, ale to utrpení ještě znásobuje jejich schopnost se léčit, která nezábavný boj ještě víc prodlužuje. Nejde přitom o žádné Dark Souls mezi hrami o jakuze - u jednoho obzvláště protivného bosse z konce hry se jako nejlepší taktika osvědčil klasický button mashing střídající jeden kryt s jedním typem útoku. Takhle se dobré souboje s bossy prostě nedělají...

Ale ať nekončím negativně, musím říct, že vždy, když jsem Yakuzu Kiwami zapnul, tak jsem se musel přemáhat, abych ji zase (obvykle v pozdně nočních hodinách) vypnul. A vždycky jsem se těšil, až uvidím, jak Kiryuovo dobrodružství bude pokračovat.