Rocket Boots Manii znám už poměrně dlouho, vlastně ještě od dob Ricky Runnera (tou dobou jsem pokračovala ve sbírání české herní hudby, přičemž mě právě zde zarazila její absence, později jsem se však nicméně i trochu přimotala k jejímu přidávání), a už tehdy jsem po této hře pokukovala. Později jsem vyzkoušela demo a jelikož mě hra zaujala, už tehdy jsem ji doporučila pár lidem. Nedostatek času mi tenkrát však nedovolil se hře více věnovat, na to nadešel čas až nyní, a já se nestačím divit, jakých změn hra za tu dobu dostála, k lepšímu samozřejmě. Čas od času jsem sice sledovala nějaké novinky, aktualizace i dění kolem hry, ale z toho si člověk pochopitelně jen těžko představí, co vše se posunulo dál a vylepšilo, to mohu plně docenit až nyní, když tu sedím... a vztekám se.

Na rovinu, nejsem zrovna příklad trpělivého člověka, spíš právě naopak, a tak se podobným hrám většinou spíše vyhýbám, nicméně RBM mě od prvního setkání něčím přitahovala a fascinovala, proto jsem do tohoto světa plného (téměř) neomezeného pohybu, kde žádná cesta není předem daná a jakákoli nová není zapovězená, nakonec spadla. Hra dovede ocenit různé přístupy ke zdolání jednotlivých map a v základu není vlastně ani tak složitá a obtížná, dosáhnout cíle se dá poměrně snadno. Na druhou stranu, ačkoli na to hra sama nijak nenaléhá, člověk podvědomě touží po neustálém zlepšování a snaží se hledat způsob, kterým by úroveň dokončil rychleji a efektivněji. Při troše štěstí nebo po několika (až desítkách) minutách tréninku není problém se dostat i na zlatou medaili, jakmile si člověk osvojí postup levelem, ale přesto má stále před sebou vidinu ultimy a žebříček nejlepších hráčů, kdy si člověk říká, že ty časy snad ani nejsou možné. Jenže jsou. A právě zde začíná dlouhý boj, jenž pohltil i mě a nehodlám jej vzdát.

Nicméně dost už o mém závazku k ultimátním výkonům, ráda bych konečně trochu shrnula hru, respektive její současný čas. Mám ve hře sice zatím jen 16 hodin a ještě mě čeká řada úrovní, jelikož se jejich zdolávání ukázalo býti náročnější, než jsem čekala, i tak si ale myslím, že jsem se v uplynulých hodinách na všemožných nástrahách, které mě na tratích potkaly, důkladně seznámila s principy hry. Opravdu to není vůbec složité. Start a cíl, mezi těmito body ovšem spousta překážek, jež lze překonat mnoha způsoby – běhání, skákání, skluzy, odrážení se, šplh, dokonce i létání – přece jen jsou tu ty raketové boty, no ne? Za nejdůležitější považuji, že je samotný pohyb naprosto výborný. Nemám pocit žádných neduhů a selžu-li, vidím chybu jasně u sebe a nemám nutkání to svádět na hru. Ovládání je intuitivní, celkově se hraje, běhá a skáče skvěle a do toho si nelze nevšimnout, jak famózně vypadá samotná animace – detailní a nádherně zpracovaná. Totéž se dá říct i o samotných prostředích, do nichž jsou naši parkouristi uvrženi. Výtvarná stylizace působí opravdu pěkně a navíc to celé šlape i na slabších strojích, což určitě někteří ocení. Přidání hudby hře pochopitelně značně pomohlo, je energická a dokáže motivovat, navíc po mnoha neúspěšných pokusech a neustálém opakování neleze na nervy, což je značné plus. V tuto chvíli však ve hře postrádám nějaký propracovanější sound design, ale na to je samozřejmě čas a nemůžu to hře vytýkat, když jde nyní především o hratelnost, nicméně to, co ve hře už nyní je – skoky, skluzy, odrazy, přelety a tak podobně – zní dobře, vylepšení by si také zasloužilo uživatelské rozhraní, ale na to určitě dojde. Ona hratelnost je ale především hlavně velice zábavná, a to je v tuto chvíli asi to hlavní.

Nebudu lhát. U hry šíleně nadávám, jsou chvíle, kdy bych nejraději vyhodila klávesnici z okna, ale hra mě neskuteční drží a nedovoluje mi se spokojit jen se zlatem, natož stříbrem. "Běžní hráči" si patrně užijí zajímavou parkourovou hru, která zabaví a trochu potrápí, ti náročnější v ní mohou nalézt skutečnou výzvu. A ačkoli nebývám tím typem, řadím se tentokrát do té druhé skupiny. Motivací i mentory mi pak jsou v žebříčku dostupné záznamy ostatních hráčů, kteří úrovně zdolali, přičemž se člověk kolikrát nestačí divit, jakých časů někteří z nich dosáhli, ale především jak. Je opravdu fascinující, kolik tratí dokáží ostatní v jednom levelu objevit a jak je zdolávají. Pak už záleží na každém, zda si najde nějakou svou, inspiruje se nebo se přímo vydá v jejich stopách, ani to ovšem není tak snadné. K tomu se hodí dodat, že se kolem hry utvořila velice pohodová, přátelská a aktivní komunita, o niž se zasloužili sami tvůrci, a tak je radost být součástí. Věřím a doufám, že to tak vydrží i nadále.

Teď mě však omluvte, čeká mě další ultima a už teď se těším, jak se bude hra posouvat dál. Rozhodně doporučuji vyzkoušet, stojí to za to. Ale té medaile se nevzdám...