Pathologic 2 zavádí už svým názvem. Ne, že by to nebylo pokračování původního Pathologicu, ale spíše než to, je to remake nebo ještě lépe reimagining původní hry. Jak konec konců prohlásil sám ředitel divadla, první hra byla propadák. Pathologic 2 začíná in media res na konci špatně započaté hry, kdy všechno dopadlo nejhůř, jak mohlo. První hrou se tedy myslí nejen první Pathologic, ale také první hráčův pokus o jeho pokoření, který s velkou pravděpodobností dobře nedopadne.. Účelem bylo postavit původní Pathologic od základů znova, jako by autorům někdo první díl podrobně popsal a oni se ho snažili dle svého nejlepšího úsudku zrekonstruovat, tentokrát však lépe, stravitelněji a s vyspělejším pohledem na věc. O podstatě původního Pathologicu jsem se už celkem dlouze rozepsal, a tak v tomto komentáři jeho duši znova pitvat nebudu a místo toho se radši zaměřím na to, jak si stojí proti svému předchůdci.
Jak už bylo řečeno, Pathologic 2 je reimagining. Jeho premisa, svět, postavy i příběh jsou v těch nejhrubších rysech stejné, liší se však v detailech. Postavy, které v prvním díle nedostaly mnoho prostoru, jsou nyní výrazně propracovanější. Město je vykresleno v mnohem větším detailu a některé jeho významné budovy byly změněny a někdy přejmenovány, aby lépe sloužily svému účelu. Jednolitost a šeď města zůstala nicméně stejná. V prvním díle to snad bylo skutečně dáno technickými omezeními a nedostatkem času, v tomto díle to ale má svůj účel. Jak popisuje Georgij Kain, každý prostor, ve kterém člověk stráví déle než pět minut, člověka nějakým způsobem ovlivní. Zde je ale účel opačný. Všechny domy, až na několik výjimek a sídla výjimečných lidí, jsou stejné a je na jejich obyvatelech, aby jejich přítomnost přetvořila tyto identické prostory v něco jiného. Z příběhu byly vyškrtány části, které při zpětném pohledu nedávaly tolik smyslu nebo neodpovídaly charakteru postav, které se jich účastnily. Krom toho mnohé přibylo - Step kolem města teď už není tak prázdná, jako byla v prvním díle, ve městě jsou nová zajímavá místa a svou roli nyní hrají také sny.
Mnoho se změnilo také po mechanické stránce. Zatímco v prvním Pathologicu se děj odehrával ve dvanácti dnech a pro každý den existoval jeden hlavní a několik vedlejších úkolů, které bylo potřeba splnit do půlnoci, jinak se někdo nakazil morem nebo zemřel, v novém Pathologicu je příběh rozdělen do čtyř aktů. Hra se sice stále odehrává v průběhu dvanácti dní, nicméně úkoly nyní není bezpodmínečně nutné splnit do konce dne (vlastně je není nutné splnit nikdy, jen pravděpodobně nedojdete cíle, jakého jste zamýšleli). Jednotlivé příběhy navíc už nejsou vyjádřeny formou klasického quest logu s lineárním sledem událostí, nýbrž pomocí, podle mě naprosto vynikající, myšlenkové mapy. Jednotlivé střípky informací, které se dozvíte, a činy, které vykonáte, se postupně zakreslují do jakési mozaiky a pokud spolu souvisí, jsou propojeny čarou. Nejenže tak nemusíte zdlouhavě pročítat odstavce textu, abyste věděli, co dělat, ale jasně nyní vidíte, co souvisí s čím a máte tak daleko lepší a přirozenější představu o tom, co je důležité. Hlavní dění a myšlenky se budou točit kolem záchrany města a ty nepodstatné se budou objevovat spíše na periferii. Stejně jako v prvním díle i zde musíte používat svůj úsudek, nikoliv se řídit zákonitostmi herní logiky, abyste všechno zvládli a neplýtvali časem na to, co není důležité.
Rozlousknout záhadu Písečného moru (který není žádné objektivní přírodní zlo, jak píše Shoggot), případně zachránit město a (alespoň nějaké) lidi v něm je oproti prvnímu dílu podstatně obtížnější. V prvním díle vaším největším nepřítelem bylo pomalé tempo chůze a někdy matoucí instrukce, ale pokud jste věděli, co děláte, nebyl problém se zazásobit jídlem a léky na několik dní dopředu. V druhém díle je to nejspíš možné taky, ale mnohem více se pro to nadřete. Hlad neustále tlačí na pilu a až na několik vzácných chvil budete prakticky pořád na pokraji hladovění. Do hry přibyl sprint, ovšem časté sprintování způsobuje žízeň, která další sprintování omezuje, budete mít méně energie na rozdávání ran v souboji a samozřejmě také není zdraví prospěšná. Na začátku je voda více méně všude k dispozici, ale jak se řád města postupně rozpadá, voda je méně a méně dostupná. V prvním díle byla infekce spíše nepříjemnost, která vám ubírala zdraví a dalo se jí většinou předejít tím, že jste se vyhýbali morovým oblakům. V druhém díle se snadno můžete nakazit už jen pobytem v nakažené čtvrti, pokud nejste příslušně chráněni. Na druhou stranu, pokud se nakazíte, mor dostojí tvrzení některých postav z prvního dílu, a sice že k vám nemoc promlouvá. To je nejen zajímavé, ale v jedné chvíli vyloženě žádoucí (pokud chcete ochránit Mišku před jistou smrtí). V prvním díle jste mohli poměrně snadno zabíjet rabující zloděje a pomatené vymítače nemoci, kteří křížují ulice. Sice jste u toho občas přišli k újmě, ale nic vám nebránilo se z následků svých chyb s pomocí quicksavu vyvléknout a zkusit to znova. Tady to ale komplikuje jednak fakt, že ukládat hru se dá jen na některých místech a pak to, že smrt má nyní permanentní následky. Pokud zemřete, čeká vás postih. Možná budete mít horší zdraví, možná budete dříve hladovět, možná už nebudete mít možnost obejmout druhé. Nahrát starší pozici nepomůže, postih bude mít efekt ve všech vašich savech. Pokud se hru pokusíte přelstít starým dobrým Alt + F4, jen se vám vysměje.
Takže ve městě řádí smrtící mor, vy si musíte hlídat své zdraví, hlad a únavu a ke všemu nikdy nemáte na všechno dost času. Proto se často budete muset rozhodovat, zda jít zrovna řešit tohle, či ono, protože jedno by vám mohlo poodkrýt důležitou záhadu, ale druhé by vás zase mohlo odměnit cennými předměty. Všechno vypadá lákavě, ale stihnout můžete jen něco. A aby toho nebylo dost, situace se ze dne na den mění, takže na taktiku, která vám zachránila kůži včera, se dnes nemůžete úplně spolehnout. A samozřejmě jsou tu vždycky nějaké úkoly, za které vám jedinou odměnou bude dobrý pocit. Pokud pomůžete chudákovi, kterého si místní lůza spletla s vrahem, pravděpodobně schytáte pár ran a nejspíš za to nic nedostanete, protože chudák sám nemá co dát. Jeden z Vykonavatelů v prvním díle řekl, že "prosťáčci vám řeknou i to, co nevědí, zatímco důležití lidé ví daleko více, než kolik jsou vám ochotni prozdradit", a tak je potřeba mít se celou dobu na pozoru, komu budete věřit. Sám jsem každý den strávil neuvěřitelně napjatý a po jeho skončení jsem si musel skutečně odpočinout. K tomu je nicméně potřeba dodat, že po vlně nespokojenosti hráčů, kteří nebyli připraveni na takovýto "hardcore" zážitek, vývojaři do hry přidali možnost upravit si obtížnost dle libosti (například zpomalit tok času nebo nebezpečnost hladovění), takže se ztrátou důstojnosti hru dohraje i ten, kdo má chuť na víc casual zážitek.
No a konečně, hra dostala i nové audiovizuální zpracování. Grafika si zachovala svůj původní styl, ale je nyní daleko krásnější a detailnější, a to až tak, že není moc dobře optimalizovaná. Soundtrack z první hry měl sice cosi snového do sebe, ale v tomto díle vznikl od píky znova a autoři si k němu na pomoc přizvali ruskou neofolkovou kapelu Theodor Bastard, která se opravdu vyšvihla. Nejen, že soundtrack ke hře skvěle sedí, ale je to i muzika, kterou si rád poslechnu mimo hru.
Na závěr bych k tomu chtěl říct toto - pokud vás zaujal první Pathologic, ale nikdy jste mu nepropadli kvůli jeho ošklivosti, neproniknutelnosti nebo technickým problémům, dejte Pathologicu 2 šanci. Je to ve všech ohledech lepší verze originálu, která je, myslím, stravitelná pro každého, kdo je mu alespoň trošku připravený se otevřít.
Jak už bylo řečeno, Pathologic 2 je reimagining. Jeho premisa, svět, postavy i příběh jsou v těch nejhrubších rysech stejné, liší se však v detailech. Postavy, které v prvním díle nedostaly mnoho prostoru, jsou nyní výrazně propracovanější. Město je vykresleno v mnohem větším detailu a některé jeho významné budovy byly změněny a někdy přejmenovány, aby lépe sloužily svému účelu. Jednolitost a šeď města zůstala nicméně stejná. V prvním díle to snad bylo skutečně dáno technickými omezeními a nedostatkem času, v tomto díle to ale má svůj účel. Jak popisuje Georgij Kain, každý prostor, ve kterém člověk stráví déle než pět minut, člověka nějakým způsobem ovlivní. Zde je ale účel opačný. Všechny domy, až na několik výjimek a sídla výjimečných lidí, jsou stejné a je na jejich obyvatelech, aby jejich přítomnost přetvořila tyto identické prostory v něco jiného. Z příběhu byly vyškrtány části, které při zpětném pohledu nedávaly tolik smyslu nebo neodpovídaly charakteru postav, které se jich účastnily. Krom toho mnohé přibylo - Step kolem města teď už není tak prázdná, jako byla v prvním díle, ve městě jsou nová zajímavá místa a svou roli nyní hrají také sny.
Mnoho se změnilo také po mechanické stránce. Zatímco v prvním Pathologicu se děj odehrával ve dvanácti dnech a pro každý den existoval jeden hlavní a několik vedlejších úkolů, které bylo potřeba splnit do půlnoci, jinak se někdo nakazil morem nebo zemřel, v novém Pathologicu je příběh rozdělen do čtyř aktů. Hra se sice stále odehrává v průběhu dvanácti dní, nicméně úkoly nyní není bezpodmínečně nutné splnit do konce dne (vlastně je není nutné splnit nikdy, jen pravděpodobně nedojdete cíle, jakého jste zamýšleli). Jednotlivé příběhy navíc už nejsou vyjádřeny formou klasického quest logu s lineárním sledem událostí, nýbrž pomocí, podle mě naprosto vynikající, myšlenkové mapy. Jednotlivé střípky informací, které se dozvíte, a činy, které vykonáte, se postupně zakreslují do jakési mozaiky a pokud spolu souvisí, jsou propojeny čarou. Nejenže tak nemusíte zdlouhavě pročítat odstavce textu, abyste věděli, co dělat, ale jasně nyní vidíte, co souvisí s čím a máte tak daleko lepší a přirozenější představu o tom, co je důležité. Hlavní dění a myšlenky se budou točit kolem záchrany města a ty nepodstatné se budou objevovat spíše na periferii. Stejně jako v prvním díle i zde musíte používat svůj úsudek, nikoliv se řídit zákonitostmi herní logiky, abyste všechno zvládli a neplýtvali časem na to, co není důležité.
Rozlousknout záhadu Písečného moru (který není žádné objektivní přírodní zlo, jak píše Shoggot), případně zachránit město a (alespoň nějaké) lidi v něm je oproti prvnímu dílu podstatně obtížnější. V prvním díle vaším největším nepřítelem bylo pomalé tempo chůze a někdy matoucí instrukce, ale pokud jste věděli, co děláte, nebyl problém se zazásobit jídlem a léky na několik dní dopředu. V druhém díle je to nejspíš možné taky, ale mnohem více se pro to nadřete. Hlad neustále tlačí na pilu a až na několik vzácných chvil budete prakticky pořád na pokraji hladovění. Do hry přibyl sprint, ovšem časté sprintování způsobuje žízeň, která další sprintování omezuje, budete mít méně energie na rozdávání ran v souboji a samozřejmě také není zdraví prospěšná. Na začátku je voda více méně všude k dispozici, ale jak se řád města postupně rozpadá, voda je méně a méně dostupná. V prvním díle byla infekce spíše nepříjemnost, která vám ubírala zdraví a dalo se jí většinou předejít tím, že jste se vyhýbali morovým oblakům. V druhém díle se snadno můžete nakazit už jen pobytem v nakažené čtvrti, pokud nejste příslušně chráněni. Na druhou stranu, pokud se nakazíte, mor dostojí tvrzení některých postav z prvního dílu, a sice že k vám nemoc promlouvá. To je nejen zajímavé, ale v jedné chvíli vyloženě žádoucí (pokud chcete ochránit Mišku před jistou smrtí). V prvním díle jste mohli poměrně snadno zabíjet rabující zloděje a pomatené vymítače nemoci, kteří křížují ulice. Sice jste u toho občas přišli k újmě, ale nic vám nebránilo se z následků svých chyb s pomocí quicksavu vyvléknout a zkusit to znova. Tady to ale komplikuje jednak fakt, že ukládat hru se dá jen na některých místech a pak to, že smrt má nyní permanentní následky. Pokud zemřete, čeká vás postih. Možná budete mít horší zdraví, možná budete dříve hladovět, možná už nebudete mít možnost obejmout druhé. Nahrát starší pozici nepomůže, postih bude mít efekt ve všech vašich savech. Pokud se hru pokusíte přelstít starým dobrým Alt + F4, jen se vám vysměje.
Takže ve městě řádí smrtící mor, vy si musíte hlídat své zdraví, hlad a únavu a ke všemu nikdy nemáte na všechno dost času. Proto se často budete muset rozhodovat, zda jít zrovna řešit tohle, či ono, protože jedno by vám mohlo poodkrýt důležitou záhadu, ale druhé by vás zase mohlo odměnit cennými předměty. Všechno vypadá lákavě, ale stihnout můžete jen něco. A aby toho nebylo dost, situace se ze dne na den mění, takže na taktiku, která vám zachránila kůži včera, se dnes nemůžete úplně spolehnout. A samozřejmě jsou tu vždycky nějaké úkoly, za které vám jedinou odměnou bude dobrý pocit. Pokud pomůžete chudákovi, kterého si místní lůza spletla s vrahem, pravděpodobně schytáte pár ran a nejspíš za to nic nedostanete, protože chudák sám nemá co dát. Jeden z Vykonavatelů v prvním díle řekl, že "prosťáčci vám řeknou i to, co nevědí, zatímco důležití lidé ví daleko více, než kolik jsou vám ochotni prozdradit", a tak je potřeba mít se celou dobu na pozoru, komu budete věřit. Sám jsem každý den strávil neuvěřitelně napjatý a po jeho skončení jsem si musel skutečně odpočinout. K tomu je nicméně potřeba dodat, že po vlně nespokojenosti hráčů, kteří nebyli připraveni na takovýto "hardcore" zážitek, vývojaři do hry přidali možnost upravit si obtížnost dle libosti (například zpomalit tok času nebo nebezpečnost hladovění), takže se ztrátou důstojnosti hru dohraje i ten, kdo má chuť na víc casual zážitek.
No a konečně, hra dostala i nové audiovizuální zpracování. Grafika si zachovala svůj původní styl, ale je nyní daleko krásnější a detailnější, a to až tak, že není moc dobře optimalizovaná. Soundtrack z první hry měl sice cosi snového do sebe, ale v tomto díle vznikl od píky znova a autoři si k němu na pomoc přizvali ruskou neofolkovou kapelu Theodor Bastard, která se opravdu vyšvihla. Nejen, že soundtrack ke hře skvěle sedí, ale je to i muzika, kterou si rád poslechnu mimo hru.
Na závěr bych k tomu chtěl říct toto - pokud vás zaujal první Pathologic, ale nikdy jste mu nepropadli kvůli jeho ošklivosti, neproniknutelnosti nebo technickým problémům, dejte Pathologicu 2 šanci. Je to ve všech ohledech lepší verze originálu, která je, myslím, stravitelná pro každého, kdo je mu alespoň trošku připravený se otevřít.
