Heart of Darkness je hodně zvláštní hrou. A je to také na ní hodně vidět, působí tak na mne od začátku do konce. Hru předznamenal dlouhý a táhnoucí se vývoj, kdy už tenkrát asi mnoho lidí věřilo tomu, že se dokončení nedočká.

Hra zaujme už úvodním intrem, které od prvních vteřin překvapí propracovanou orchestrální hudbou, což ve své době nebylo ve hrách vůbec nic běžného. Pocit z intra je obtížně popsatelný, poměrně jednoduchá a velmi barevná animace působící zprvu dojmem velmi dětské záležitosti je brzy podbarvena takovým temným zvláštním nádechem. Navíc jakkoli nás intro má uvést do příběhu, který se úplně jednoduše točí okolo uneseného psa dítěti, tak přitom vlastně působí zmatečně. Úplně bez vysvětlení vpadneme do toho, že prakticky v normálním školním dnu je pes hlavní postavy unesen temnotou. Nicméně naštěstí kluk má doma v domku na stromě vlastní raketu (?), elektropušku (?) a zná cestu do říše temnoty (?). What? A tím cesta začíná. Podobný přístup poznamenává celou hru, kdy roztomilé a komediální prvky jsou střídány s poměrně temnými motivy. Videoanimace provádějí celou hrou, každá kapitola je zakončena takovým filmovým předělem.

A jak se to vlastně hraje? Pod vší touhle tehdejší neobvyklostí (orchestrální hudba, videoanimace) se skrývá docela obyčejná 2D plošinovka. No obyčejná – velmi, VELMI náročná plošinovka, kde kadence úmrtí postavy je tak jednou za minutu (dobře, trochu zde přeháním, každopádně smrt vaší postavy je něco, co v této hře uvidíte opravdu velmi často). Jestli nějaká hra vyžaduje hbitost v ovládání, je to právě tato. Ve většině situací vás dělí tak 1-2 vteřiny od smrti a musíte být velmi přesní a rychlí. Jen velmi krátký úsek na začátku projdete se zbraní, o tu totiž velmi brzy přijdete a část hry procházíte stylem úskoku/útěku. Až později se dostanete k abilitě vrhání plazmových koulí (nebo jak to mám nazvat), o kterou zase později přijdete (nicméně později opět získáte svoji zbraň). Tento přístup hodně ovlivňuje herní styl, se zbraní musíte velmi rychle manipulovat, abyste rovnoměrně likvidovali veškeré nepřátele z obou stran, země i vzduchu (je to hodně náročné na rychlost a přesnost. Plazmové koule je třeba naučit se rychle vrhat také všemi směry (a nabitou plazmovou kouli používat k růstu liány ze semen). Jako nepřátele jsou ve většině případů stínová monstra (v opravdu obřích počtech) a samotné stíny věcí na obrazovce. Horší jsou monstra, která létají vám nad hlavou a ještě vrhají ohnivé firebally. Spousta soubojů pak vypadá tak, že zatímco likvidujete desítky stínů, které se vás snaží chytit/sežrat ve vaší výšce, tak ve vzduchu nad vámi létající monstra po vás házejí firebally a k tomu se připlazí na zemi lezoucí monstra (zničíte je pouze střelbou v zalehnutí). Ufff, připadám si unavený, jen o tom píšu. Každé zaváhání, střela vypálená špatným směrem či opožděný úskok = smrt. Tahle hra neodpouští. A přispívá k tomu i způsob ukládání pomocí checkpointů, kdy po nějakém náročném úseku nemůžete hru uložit ručně, a pokud vás něco následně sundá, jedete to od znova komplet. Některá místa by opravdu hráče dovedla k Chocholouškovi. Hra vlastně není nijak extrémně dlouhá, ale tyhle kiksová místa prodlouží hratelnost znatelně. A to kromě zmíněných nepřátel je tu i samotná místní fauna a flora, která vás potěší masožravými květinami, masožravými červi, masožravými rybami či příšerou z bažin. Prskající horká láva nesmí také chybět.

Možná to zní, že si jen stěžuju na hroznou hru, ale tak to není. I přes obří náročnost a prapodivný příběh je HOD totiž opravdu výborná hra. Dlouhá doba vývoje je na ní znát, 2D plošinovkové obrazovky jsou detailně vykreslené a i dnes vypadají úžasně a atmosféricky. Orchestrální hudba je skvěle zkomponovaná a do hry absolutně sedí. Animace jsou zvláštní, ale dobře se na ně dívá. Příběh je takový napůl nepochopitelný, komplikovaný, ale v jádru přitom triviální. Atmosféra balancuje mezi naivní dětskou hříčkou po temné, až strašidelné prvky.

Tahle hra není pro nerváky, ti by totiž po deseti minutách prohodili ovladač/klávesnici oknem. Pokud ale máte na to nervy vydržet, opakovat místnost xx-krát, dokud ji nenacákáte a konečně projdete, tak dostanete opravdu velmi hezkou 2D plošinovku (troufám si říct, že z tohoto žánru jednu z nejhezčích) s opravdovou výzvou a velmi zajímavou celkovou atmosférou. A jen u málo her máte takový pocit uspokojení z jejich poražení.