Jmenuji se Alan Wake. Jsem spisovatel.
Hru Alan Wake jsem poměrně dlouho ignoroval, i když jsem jí měl roky zakoupenou. A deset let od vydání jsem tak nějak dospěl k názoru, že bych si ji mohl přeci jenom zahrát, což bylo umocněno Herní výzvou 2020 a kategorií “Moje jméno je". Nemám problém se staršími hrami, nevadí mi horší grafická stránka, naopak jí někdy vyhledávám, tak jako neřeším starší model ovládání. Co mi ale vadí, je nelogičnost, prvoplánovost, berličky ze strany tvůrců a neférové jednání vůči hráči. Alan Wake, pokud vezmu dobu jeho vzniku, nicméně nemá špatnou grafiku. Ani to ovládání, původně navržené pro Xbox 360, není zlé. Jenže, tahle hra, i přes vysoké hodnocení zde na DH, ale i v časopisech a webech, prostě dobrá není. Alan Wake je sice spisovatel, ale nehraje fér. To je jeho největší chyba. A já tak musím jít s hodnocením i textem proti proudu,
Utopíme celou hru ve tmě. A když už dáme hráči světlo, tak mu ho zase sebereme.
Alan Wake je v první řadě thriller, řekněme že i horor. Respektive, předpokládám že tvůrci hry takto celý koncept zamýšleli. Příběh je z počátku velmi slibný. Idilický příjezd do menšího městečka jsem bral velmi pozitivně, málo her začíná tak civilně a příjemně. Atmosféra ospalého venkova je vtahující a filmové animace rámující hráčův postup atmosféře velmi pomáhají. Alan Wake se mi začal líbit. Poté co Alan se svojí ženou dorazí na chatu, kde si naplánovali ubytování, se ale vše velmi rychle změní. Začátek hry je přesto opravdu na jedničku.
Temnota Tě pohltí, strach Tě sváže a Tvojí jedinou nadějí zůstane pouze světlo…
Po příběhovém zvratu na začátku hry, kdy Alan ztratí svojí ženu, se hra z klidné atmosféry amerického venkova dostává do vražedného tempa temnoty, strachu a touhy utéct. Abych to rozvedl - tma bude vaším průvodcem celou hru. Když už tvůrci dodají hráči možnost ve hře poznat světlo, velmi rychle mu ho opět seberou. Ať posunem času, nebo dějovým zvratem v animaci, nikdy si světla příliš neužijete. Strachu si ve hře, minimálně z počátku, užijete dostatek a to především z důvodu nedostatku střeliva a přesily nepřátel. A touha utéct? Nic jiného vám kolikrát ani nezbyde. Hra s útěkem počítá jako s herní mechanikou a dost často opravdu jiná možnost nebude. Budete utíkat a modlit se, ať se stihnete schovat ve světle včas.
Ztratil jsem své zbraně. Už zase…
Kde Alan Wake zásadně selhává je přístup tvůrců k samotnému hráči. Hra je rozdělena do několika epizod a na konci každé z nich Alan Wake ztratí své zbraně. Zní to jako klišé, ale není to jediná nefér technika, kterou autoři hry používají. Pracně sesbírané zbraně, náboje, svítilny, granáty, vše najednou ztratíte. Problém je ten, že nevíte kdy přesně, takže se s náboji šetří, najednou ale přijde animace oznamující konec epizody a Alan o vše přijde. Nejednou na začátku nové epizody sám pronese že zbraně ztratil. Atmosféra hry se rozhodně takto lacinými triky nebuduje - naopak.
Ty si vem sekeru. Ty srp. Ty motorovou pilu. Tak, armádu bychom měli...
Zbraní máte celou hru všehovšudy 4 kusy - pistol, brokovnici, pušku a signální pistoli. Světlice a světelné granáty nepočítaje. Nést můžete ale pouze 3. Nepřátelé jsou také 3 + jeden se dokáže někdy objevit v ultra rychlé verzi. Útočící traktory, kombajny a lokomotivy nepočítaje. Nudu na straně nepřátel, které všechny poznáte na začátku hry, bych tvůrcům odpustil, tak jako jenom pár zbraní. Ale nutnost cokoli nejdříve osvítit neustále se vybíjející svítilnou a pak to prachsprostě zastřelit, to začne časem vadit. Atmosféra tajemna se zcela vytratí, když na vás kompletně celou hru, až na čestné výjimky, útočí neustále dokolečka jedni a ti samí nepřátelé. Velmi brzy vás hra již nedokáže překvapit a vše se dostane na úroveň repetitivní vyvražďovačky. Osvítit, zastřelit, osvítit, zastřelit.
Seběhnu touhle cestou. Na mýtince dole vidím traktor. Určitě na mě zaútočí. Cítím to…
Kromě neustálého odebírání zbraní je ve hře ještě horší mechanika, která tvoří bohužel jádro hratelnosti celé hry. Skripty. Celá hra je tak neuvěřitelně předvídatelná, že už ve druhé epizodě přesně budete vědět, na jakém místě začne útok a jaký bude. Jdete lesem, padne mlha, vyskočí nepřátelé. Vždy. Dojdete na jakékoli otevřené místo, uvidíte už z dálky jednu či dvě lékárničky a víte, že budete pod velkým útokem. Vždy. Najdete světla na generátor, víte že po zapnutí za chvíli zhasnou. Vždy. Navíc, útoky jsou velmi často vedeny z různých směrů, kdy hra hráči zřetelně ukáže útok z jednoho směru, ale úmyslně vynechá jiný. Hráč tak velmi často, při boji proti přesile, dostane nepřátele i do zad, byť před pár vteřinami měl za zády čisto. Neustále vynořování nepřátel ze tmy je fajn prvek, když se to stane ale po 325 stále dokola a se stejnými mechanikami, začíná to být ubíjející. Taktéž neustále zavírání cesty zpět je ze strany tvůrců nepříjemným prvkem. Sejdete schody, rozpadnou se za vámi. Dveře se za hráčem zavírají a již nejdou otevřít. Občas seskočíte z malého srázu, který nejde zpět vylézt, apod. Většinou takové místo představuje uzavření cesty před náročným soubojem. Laciné, předvídatelné.
Zastavte se u nás, vychutnejte nádhernou přírodu a užijte si skvělou hudbu.
Alan Wake vypadá i dnes stále k světu. Ano, je to 10 let stará hra, ale s audiovizuální stránkou jsem neměl nejmenší problém. Písničky na konci každé z epizod mi přišli vyloženě chytlavé, vykreslení atmosféry americké divočiny citlivé a s důrazem na detail. Bohužel, živoucí svět z úvodu hry se velmi rychle změní ve statické místo naplněné až po okraj jedním skriptem za druhým nutící hráče jít tu užším, tu širším koridorem stále dopředu a odolávajícímu jednomu vynoření nepřátel z temnoty za druhým. Osvítit, zastřelit, osvítit, zastřelit… Svět je to hezký, ale jeho prázdnost a repetitivnost mnoho důvodu v něm hledat zábavu nedávají.
Jsem spisovatel. A toto je můj příběh.
Alan Wake je ve své podstatě unikátní hrou. Příběh obyčejného spisovatele procházející svůj vlastní temný příběh a snažící se dosáhnout jeho změny, je určitě zajímavý a mohl by být poutavý, kdyby nebyl součástí neustálého procházení temného lesa s dokolečka se opakující repetitivní souboji od začátku do konce. Pokud se do příběhu ponoříte, bude se vám líbit. Otázka je, jak moc se vám bude líbit těch 90 procent zcela průměrné herní vaty, která je okolo zajímavého příběhu vystavěna.
Hru Alan Wake jsem poměrně dlouho ignoroval, i když jsem jí měl roky zakoupenou. A deset let od vydání jsem tak nějak dospěl k názoru, že bych si ji mohl přeci jenom zahrát, což bylo umocněno Herní výzvou 2020 a kategorií “Moje jméno je". Nemám problém se staršími hrami, nevadí mi horší grafická stránka, naopak jí někdy vyhledávám, tak jako neřeším starší model ovládání. Co mi ale vadí, je nelogičnost, prvoplánovost, berličky ze strany tvůrců a neférové jednání vůči hráči. Alan Wake, pokud vezmu dobu jeho vzniku, nicméně nemá špatnou grafiku. Ani to ovládání, původně navržené pro Xbox 360, není zlé. Jenže, tahle hra, i přes vysoké hodnocení zde na DH, ale i v časopisech a webech, prostě dobrá není. Alan Wake je sice spisovatel, ale nehraje fér. To je jeho největší chyba. A já tak musím jít s hodnocením i textem proti proudu,
Utopíme celou hru ve tmě. A když už dáme hráči světlo, tak mu ho zase sebereme.
Alan Wake je v první řadě thriller, řekněme že i horor. Respektive, předpokládám že tvůrci hry takto celý koncept zamýšleli. Příběh je z počátku velmi slibný. Idilický příjezd do menšího městečka jsem bral velmi pozitivně, málo her začíná tak civilně a příjemně. Atmosféra ospalého venkova je vtahující a filmové animace rámující hráčův postup atmosféře velmi pomáhají. Alan Wake se mi začal líbit. Poté co Alan se svojí ženou dorazí na chatu, kde si naplánovali ubytování, se ale vše velmi rychle změní. Začátek hry je přesto opravdu na jedničku.
Temnota Tě pohltí, strach Tě sváže a Tvojí jedinou nadějí zůstane pouze světlo…
Po příběhovém zvratu na začátku hry, kdy Alan ztratí svojí ženu, se hra z klidné atmosféry amerického venkova dostává do vražedného tempa temnoty, strachu a touhy utéct. Abych to rozvedl - tma bude vaším průvodcem celou hru. Když už tvůrci dodají hráči možnost ve hře poznat světlo, velmi rychle mu ho opět seberou. Ať posunem času, nebo dějovým zvratem v animaci, nikdy si světla příliš neužijete. Strachu si ve hře, minimálně z počátku, užijete dostatek a to především z důvodu nedostatku střeliva a přesily nepřátel. A touha utéct? Nic jiného vám kolikrát ani nezbyde. Hra s útěkem počítá jako s herní mechanikou a dost často opravdu jiná možnost nebude. Budete utíkat a modlit se, ať se stihnete schovat ve světle včas.
Ztratil jsem své zbraně. Už zase…
Kde Alan Wake zásadně selhává je přístup tvůrců k samotnému hráči. Hra je rozdělena do několika epizod a na konci každé z nich Alan Wake ztratí své zbraně. Zní to jako klišé, ale není to jediná nefér technika, kterou autoři hry používají. Pracně sesbírané zbraně, náboje, svítilny, granáty, vše najednou ztratíte. Problém je ten, že nevíte kdy přesně, takže se s náboji šetří, najednou ale přijde animace oznamující konec epizody a Alan o vše přijde. Nejednou na začátku nové epizody sám pronese že zbraně ztratil. Atmosféra hry se rozhodně takto lacinými triky nebuduje - naopak.
Ty si vem sekeru. Ty srp. Ty motorovou pilu. Tak, armádu bychom měli...
Zbraní máte celou hru všehovšudy 4 kusy - pistol, brokovnici, pušku a signální pistoli. Světlice a světelné granáty nepočítaje. Nést můžete ale pouze 3. Nepřátelé jsou také 3 + jeden se dokáže někdy objevit v ultra rychlé verzi. Útočící traktory, kombajny a lokomotivy nepočítaje. Nudu na straně nepřátel, které všechny poznáte na začátku hry, bych tvůrcům odpustil, tak jako jenom pár zbraní. Ale nutnost cokoli nejdříve osvítit neustále se vybíjející svítilnou a pak to prachsprostě zastřelit, to začne časem vadit. Atmosféra tajemna se zcela vytratí, když na vás kompletně celou hru, až na čestné výjimky, útočí neustále dokolečka jedni a ti samí nepřátelé. Velmi brzy vás hra již nedokáže překvapit a vše se dostane na úroveň repetitivní vyvražďovačky. Osvítit, zastřelit, osvítit, zastřelit.
Seběhnu touhle cestou. Na mýtince dole vidím traktor. Určitě na mě zaútočí. Cítím to…
Kromě neustálého odebírání zbraní je ve hře ještě horší mechanika, která tvoří bohužel jádro hratelnosti celé hry. Skripty. Celá hra je tak neuvěřitelně předvídatelná, že už ve druhé epizodě přesně budete vědět, na jakém místě začne útok a jaký bude. Jdete lesem, padne mlha, vyskočí nepřátelé. Vždy. Dojdete na jakékoli otevřené místo, uvidíte už z dálky jednu či dvě lékárničky a víte, že budete pod velkým útokem. Vždy. Najdete světla na generátor, víte že po zapnutí za chvíli zhasnou. Vždy. Navíc, útoky jsou velmi často vedeny z různých směrů, kdy hra hráči zřetelně ukáže útok z jednoho směru, ale úmyslně vynechá jiný. Hráč tak velmi často, při boji proti přesile, dostane nepřátele i do zad, byť před pár vteřinami měl za zády čisto. Neustále vynořování nepřátel ze tmy je fajn prvek, když se to stane ale po 325 stále dokola a se stejnými mechanikami, začíná to být ubíjející. Taktéž neustále zavírání cesty zpět je ze strany tvůrců nepříjemným prvkem. Sejdete schody, rozpadnou se za vámi. Dveře se za hráčem zavírají a již nejdou otevřít. Občas seskočíte z malého srázu, který nejde zpět vylézt, apod. Většinou takové místo představuje uzavření cesty před náročným soubojem. Laciné, předvídatelné.
Zastavte se u nás, vychutnejte nádhernou přírodu a užijte si skvělou hudbu.
Alan Wake vypadá i dnes stále k světu. Ano, je to 10 let stará hra, ale s audiovizuální stránkou jsem neměl nejmenší problém. Písničky na konci každé z epizod mi přišli vyloženě chytlavé, vykreslení atmosféry americké divočiny citlivé a s důrazem na detail. Bohužel, živoucí svět z úvodu hry se velmi rychle změní ve statické místo naplněné až po okraj jedním skriptem za druhým nutící hráče jít tu užším, tu širším koridorem stále dopředu a odolávajícímu jednomu vynoření nepřátel z temnoty za druhým. Osvítit, zastřelit, osvítit, zastřelit… Svět je to hezký, ale jeho prázdnost a repetitivnost mnoho důvodu v něm hledat zábavu nedávají.
Jsem spisovatel. A toto je můj příběh.
Alan Wake je ve své podstatě unikátní hrou. Příběh obyčejného spisovatele procházející svůj vlastní temný příběh a snažící se dosáhnout jeho změny, je určitě zajímavý a mohl by být poutavý, kdyby nebyl součástí neustálého procházení temného lesa s dokolečka se opakující repetitivní souboji od začátku do konce. Pokud se do příběhu ponoříte, bude se vám líbit. Otázka je, jak moc se vám bude líbit těch 90 procent zcela průměrné herní vaty, která je okolo zajímavého příběhu vystavěna.
Pro: Výtvarná stránka hry, zajímavý příběh, z počátku atmosféra, příjemné filmové sekvence, formát epizod, příjemná hudba
Proti: Nudné a neustále se opakující souboje, repetitivní hratelnost, skripty od začátku do konce, neuvěřitelná předvídatelnost