O této hře vím už od dob vydání, ale jaksi jsem ji nepovažoval za příliš zajímavou. Ona to není tak docela pravda, takže valím oči, s čím tu autoři na hráče vyrukovali. Zprvu se to zdálo obtížné, stačilo pouze uchopit herní principy a veškerou funkcionalitu, následně to bylo zábavné jedna báseň. Nedá se říct, že by šlo o výslovně přímočarou či tupou střílečku. Na to je poměrně sofistikovaně koncipována, to ale bývalo tehdy běžné. Srovnatelné například se Soldier of Fortune II: Double Helix, oplývajícím mnohem rozsáhlejším a akčnějším stylem.
Drží se to věrně filmu, celou dobu stejné prostředí, jen jiné patro. Lokace jsou tedy střídány. Šachty, výtah, garáž, chodby, záchod, střecha, schodiště. Prostě typické propriety velkého mrakodrapu. Samotná akce spočívá v eliminaci maximálně trojice až čtveřice nepřátel naráz. Ti dost vydrží, jistí to tudíž kulka do hlavy. Hráč používá různá udělátka, řeší postup dál. Uhasit oheň hasicím přístrojem, vyřadit z provozu větrák, odpálit bombu ve výtahu, přerušit nastražené pasti. Přemýšlení nad postupem dál, využití jiných cest dopředu.
Levely jsou malé, hra tak má větší spád, je tím udržována určitá míra realističnosti. To je vidět i na originálním HUDu. Zbraně se vybírají možná trochu neohrabaně. Je nutné přistoupit plně na pravidla hry, jak je přísně nadesignována. Stinnou stránkou jsou chyby. Kolizní model fyziky či spíše dotyk postavy s jinými objekty kolem ní, např. zdí. Způsobí to rozhození perspektivy myši, jak je již uvedeno ostatními. Při rychlejším odkliknutí in-game sekvence nemusí dobře proběhnout skript, úkoly mají šibeniční čas na splnění. Zranění ze střepů, nedostatek lékárniček, pár sekund na prokázání se svým odznakem policisty a tak. Střelba na SWAT.
Nedá se to hrát jako příliš snadná FPS, kde každý živý je špatný. NPC mi tu prokáží službu, něco mi otevřou. Vyžadován je návrat do dříve navštívených míst. Obtížnost počítá i s nedostatkem světla a staví přede mě zhasnuté pasáže plné nepřátel. Die Hard pamatuje ještě éru CRT obrazovek, kde možná byl problém ladit nastavení obrazu, ale nyní jsem tam viděl poměrně dobře a údajně kritická pasáž mi nečinila žádné potíže. Pravdou nicméně je, že jsem uplatnil speciální nastavení barev, což mělo za cíl hru více oživit a zvýraznit. Grafika obecně se stydět nemusí. Licencovaný engine, v té době hojně se vyskytující i jinde, jí prokazuje čest.
Má důkladná znalost z procházení 3D her se ukázala jako užitečná tehdy, kdy bylo vyžadováno zkratovat ovládání zavřeného plotu. Nedošel mi správný postup, naopak postřehnuto, že se protivníci někde ledabyle zjevují, přestože dveře od místa mají kliku zamčenou. To mě podnítilo jednat, že stačilo jít na konec střechy ke konci pletiva, kde jsem to úplně v klidu přeskočil a prolezl. Ani jedna z bran tak nebyla otevřená. Tam Exit dveře a loading.. V temných šachtách způsoboval nedostatek světla totální dezorientaci, čemuž napomáhala alespoň vystřelená kulka z pistole. Nevadilo, že mi postupně jedna po druhé ubývaly. Zapalovač totiž nějak nenalezen.
Die Hard: Nakatomi Plaza běží snadno pod emulací DgVoodoo 2, kde se dá nastavit nativní rozlišení monitoru. I když ve hře stále zůstane špatný a nízký poměr stran, který počítá jen se 640x480. Nezkoušeno pustit hru bez emulace a změnit ji v nastavení na vyšší. To by možná fungovalo, ale jde primárně o to, abych měl stejné rozlišení s plochou. K dispozici je také vylepšující mod Improved Edition, opravuje spoustu nepříjemných věcí. Rozhodně jej každému doporučuji, možná to někoho přiměje k opětovnému zahrání. Právě s ním jdou zabíjet členové jednotky SWAT. Opětujete palbu, jelikož na vás střílí. A je lepší mít všude vyčištěno. Zbrojní arzenál je slušný, kapacita nábojů též. Dá se vystačit s dvojicí až trojicí preferovaných zbraní.
Konec nepostrádal jistou symboliku, byť opět přísně svázán s filmovou předlohou. In-game sekvence pěkné, dodávaly hře atmosféru. Dlouhé to příliš není. Za dva až tři dny pohodového hraní dojeté. Největší problém mě potkal asi u požární hadice, kde musel John skočit do okna. Patřičně se zhoupnout, rozbít sklo, teroristé jej rozbili střelbou. Střílení skrze sklo, to se mi líbilo hodně. Stopy po kulkách. Těžkotontážní zbraně, krytí za nábytek. A ty kanály, nedokáži si představit, že bych tam musel unikat před útočícími jednotkami SWAT. Respawn moc nebyl.
Drží se to věrně filmu, celou dobu stejné prostředí, jen jiné patro. Lokace jsou tedy střídány. Šachty, výtah, garáž, chodby, záchod, střecha, schodiště. Prostě typické propriety velkého mrakodrapu. Samotná akce spočívá v eliminaci maximálně trojice až čtveřice nepřátel naráz. Ti dost vydrží, jistí to tudíž kulka do hlavy. Hráč používá různá udělátka, řeší postup dál. Uhasit oheň hasicím přístrojem, vyřadit z provozu větrák, odpálit bombu ve výtahu, přerušit nastražené pasti. Přemýšlení nad postupem dál, využití jiných cest dopředu.
Levely jsou malé, hra tak má větší spád, je tím udržována určitá míra realističnosti. To je vidět i na originálním HUDu. Zbraně se vybírají možná trochu neohrabaně. Je nutné přistoupit plně na pravidla hry, jak je přísně nadesignována. Stinnou stránkou jsou chyby. Kolizní model fyziky či spíše dotyk postavy s jinými objekty kolem ní, např. zdí. Způsobí to rozhození perspektivy myši, jak je již uvedeno ostatními. Při rychlejším odkliknutí in-game sekvence nemusí dobře proběhnout skript, úkoly mají šibeniční čas na splnění. Zranění ze střepů, nedostatek lékárniček, pár sekund na prokázání se svým odznakem policisty a tak. Střelba na SWAT.
Nedá se to hrát jako příliš snadná FPS, kde každý živý je špatný. NPC mi tu prokáží službu, něco mi otevřou. Vyžadován je návrat do dříve navštívených míst. Obtížnost počítá i s nedostatkem světla a staví přede mě zhasnuté pasáže plné nepřátel. Die Hard pamatuje ještě éru CRT obrazovek, kde možná byl problém ladit nastavení obrazu, ale nyní jsem tam viděl poměrně dobře a údajně kritická pasáž mi nečinila žádné potíže. Pravdou nicméně je, že jsem uplatnil speciální nastavení barev, což mělo za cíl hru více oživit a zvýraznit. Grafika obecně se stydět nemusí. Licencovaný engine, v té době hojně se vyskytující i jinde, jí prokazuje čest.
Má důkladná znalost z procházení 3D her se ukázala jako užitečná tehdy, kdy bylo vyžadováno zkratovat ovládání zavřeného plotu. Nedošel mi správný postup, naopak postřehnuto, že se protivníci někde ledabyle zjevují, přestože dveře od místa mají kliku zamčenou. To mě podnítilo jednat, že stačilo jít na konec střechy ke konci pletiva, kde jsem to úplně v klidu přeskočil a prolezl. Ani jedna z bran tak nebyla otevřená. Tam Exit dveře a loading.. V temných šachtách způsoboval nedostatek světla totální dezorientaci, čemuž napomáhala alespoň vystřelená kulka z pistole. Nevadilo, že mi postupně jedna po druhé ubývaly. Zapalovač totiž nějak nenalezen.
Die Hard: Nakatomi Plaza běží snadno pod emulací DgVoodoo 2, kde se dá nastavit nativní rozlišení monitoru. I když ve hře stále zůstane špatný a nízký poměr stran, který počítá jen se 640x480. Nezkoušeno pustit hru bez emulace a změnit ji v nastavení na vyšší. To by možná fungovalo, ale jde primárně o to, abych měl stejné rozlišení s plochou. K dispozici je také vylepšující mod Improved Edition, opravuje spoustu nepříjemných věcí. Rozhodně jej každému doporučuji, možná to někoho přiměje k opětovnému zahrání. Právě s ním jdou zabíjet členové jednotky SWAT. Opětujete palbu, jelikož na vás střílí. A je lepší mít všude vyčištěno. Zbrojní arzenál je slušný, kapacita nábojů též. Dá se vystačit s dvojicí až trojicí preferovaných zbraní.
Konec nepostrádal jistou symboliku, byť opět přísně svázán s filmovou předlohou. In-game sekvence pěkné, dodávaly hře atmosféru. Dlouhé to příliš není. Za dva až tři dny pohodového hraní dojeté. Největší problém mě potkal asi u požární hadice, kde musel John skočit do okna. Patřičně se zhoupnout, rozbít sklo, teroristé jej rozbili střelbou. Střílení skrze sklo, to se mi líbilo hodně. Stopy po kulkách. Těžkotontážní zbraně, krytí za nábytek. A ty kanály, nedokáži si představit, že bych tam musel unikat před útočícími jednotkami SWAT. Respawn moc nebyl.
FlatOut: Ultimate Carnage