Pátý díl vyšel jen několik měsíců po čtvrtém a pokračoval v nastavené mírné evoluci. Mechaniky zůstaly prakticky stejné a grafika je téměř totožná. Tak to vypadá na první pohled. Na ten druhý se jedná o překvapivě odlišnou hru.

Darkside of Xeen dostál svému názvu a uvedl mě do věčně podmračeného, drsného světa plného nebezpečí. Ve čtvrtém díle jsem na kouzelné louce obývané hopsajícími žábami pomáhal zatoulanému jednorožci. Tady jsem likvidoval obří mnohonožky a bloudil kolem jezírka s kyselinou. Většinu mapy pokrývají husté lesy, ledové pláně nebo poušť, což znesnadňuje orientaci a omezuje cestování nezkušené party. Krajina je nehostinná, takže se hrdinové můžou pochroumat v peřejích, případně parta odmítne odpočívat, protože by umrzla. Názvy měst jako Necropolis pak mluví samy za sebe.

Města mají daleko do útulných vesniček ze čtyřky. Jsou mohutně opevněná a hlídaná impozantním svalnatým barbarem, který nekompromisně vyžaduje propustky. Získat je není úplně jednoduché a proto jsem byl dlouho odkázaný na jedinou základnu. Lehce přístupná magická zrcadla nejsou k dispozici, takže cestování zabírá spoustu času a bez neocenitelného kouzla Lloyd's Beacon je logistika dost náročná. Mapa mi připadala větší než ve čtyřce, ale možná je to jen subjektivní pocit, protože je nutné projít opravdu každý čtvereček. V lese totiž není vidět dál než na jedno políčko a je strašně lehké přehlédnout důležitou lokaci.

Respawn téměř vymizel. Příšery už nemají své doplňující základny, ale na mapě se jich potuluje omezený počet. Proto není nutné používat taktiku troufalých výpadů do krajiny, zničení sídla nepřátel a rychlého útěku do chrámu, ale průzkum může být systematičtější. I bez nekonečného zástupu potvor je obtížnost vcelku vysoká, určitě nejvyšší z celé trilogie III - V. Darkside of Xeen nemá strop na počet levelů, respektive jsem na žádný nenarazil. Zkušenostmi se rozmařile plýtvá a není problém získat z questu milión expů, nebo i tři. Hra obsahuje několik míst dávajících bonusové úrovně a postupovat lze velice rychle.

V rozletu mě brzdil jen nedostatek peněz. Často bych byl rád, kdyby mi vděční dvořané nabídli místo expů raději zlaťáky. Prošel jsem šest dílů série a tady jsem poprvé chodil s vybrakovanou pokladnou a zároveň jsem poprvé využil banku, poskytující nerealisticky vysoký úrok. Pomohl jsem si prodáváním vybavení, které je lehce dostupné a úslužní řemeslníci rádi vyrobí úplně nové, stačí jen dodat suroviny. Už na začátku hry jsem měl mnohem lepší brnění a zbraně, než když jsem končil čtyřku a zbytek putoval k obchodníkům. Ufinancoval jsem tím povýšení na padesátou úroveň a na dohrání to stačilo.

Dungeony - a nejen ony, nutí u hraní přemýšlet, což je v sérii unikum. Často šlo o různé početní úlohy, puzzly založené na logickém problému, případně slovní hříčky odkazující na proslavenou sci-fi sérii. Protože ji znám prakticky nazpaměť, vyřešil jsem je s úsměvem na rtech. Ani ty zbylé nebyly nijak složité a u těch zapeklitějších stačila trojčlenka, nebo papír a tužka. Questů je k dispozici opravdu hodně a doporučuji projít i ty vedlejší, protože odměny jsou často velice štědré. Úměrně k tomu vzrostla náročnost a rozlehlost. Megalomanské dungeony ze šestky pátý díl pochopitelně nemá, ale malé také nejsou. V několika těžších soubojích jsem musel taktizovat, případně ustupovat. Speciálně doupě minotaurů mi dalo pořádně zabrat.

Příběh pokračuje tam, kde minule skončil a kupodivu jsem ani jednou neztratil nit. Pátý díl je rozlehlejší než ten čtvrtý a klade větší odpor, ovšem bez bloudění jsem ho dohrál téměř stejně rychle. Zamrzelo mě, že závěrečný souboj s Alamarem vyžadoval ještě méně taktiky, než ten s jeho poskokem. Darkside of Xeen má temnější soundtrack než veselý Clouds of Xeen a díky němu, vyšší obtížnosti, syrovému prostředí a omezené možnosti rychle cestovat na velké vzdálenosti z něj občas zavanula tísnivá atmosféra. Bohužel málokdy přežila delší dobu.