Můj velký rest z období PS 2 a následně i PS 3, ke kterému jsem se ale vždycky chtěl dostat.

Naprosto dechberoucí prostředí hry mě přikovalo k televizi jako málo co. Obrovská "zapovězená" země je sice prostá jiných lidí, ale tak nádherná, že jen projížďka z centrálního chrámu k nejbližší skále je zážitek. Hra se nezdržuje s nějakým vysvětlováním co a jak, a raději Vás do všeho vrhne s tím, aby si člověk na mechaniky přišel sám. To mi plně souznělo s pocitem osamění, který jsem zde cítil na každém kroku, a to i přes přítomnost věrné klisny Agro (mimochodem nádherně naanimované), která mi velmi rychle přirostla k srdci (ačkoliv jsem až do psaní tohohle komentáře netušil, že to je klisna, ehm).

Kromě zabíjení titulních kolosů ve hře není moc co dělat a jelikož se hra neobtěžuje s nějakým vysvětlováním, vlastně jsem ani nevěděl, proč je zabíjím (tedy krom toho, že by to snad mohlo přivést lásku hlavního hrdiny zpět k životu). Navíc většina kolosů není primárně agresivních, což mě o to víc nutilo k zamyšlení, co jsem zač a co to vlastně dělám. Kolosové jsou majestátní a ve většině případů mi jich bylo opravdu líto, ale to jde opět ruku v ruce s celým příběhem.

Hru mi trochu kazilo ovládání kamery, která se neustále sama upravovala, a kdykoliv jsem se snažil podívat na něco nahoře, trochu jsem s ní musel zápasit. Absence tutoriálu a moje vrozená blbost navíc zapříčinili, že jsem až někdy po půlce hry konečně pochopil, že pro sprint na koni mám tlačítko držet, nikoliv každou chvíli zmáčknout jako v jedné jiné hře, kde jsou koně (a klobouky). To ale nemění nic na tom, že se jednalo o úžasný melancholický zážitek.