To hodnější já Agenta 47 – Sam Fisher. Muž středního věku v přiléhavém overálku zabíjet nikoho nemusí, ale jeho infiltrace do obrovských sídel za pomoci té nejdokonalejší technologie zachrání tisíce, ba až miliony lidí, čímž se hráčova potřeba splnění mise rozvíjí stejně sympaticky, jako zabití dalšího cíle u Hitmana. Na Splinter Cellovi je znát originalita, s jakou se UbiSoft do látky pustil. Stealth akce byla dotažená do toho nejzazšího maxima, kdy hráčovým úkolem není někomu provrtat vnitřnosti, nýbrž se nejlépe vůbec neprozradit a stáhnout nějaký choulostivý software z notebooku. Lehce líznutý paranoidní high-tech politický thriller nemohl vzniknout z žádné jiné hlavy, než z té Toma Clancyho. Hlavní postava, onen štramák v overalu, dostal do vínku několik speciálních pohybů (dvojnožka a podobné vylomeniny), s nimiž se lehce vylíže z úzkých a ještě si zapíská na cestu. Marně pátrám v paměti, zda-li se do doby, kdy se UbiSoft trumfnul Altairem, objevila nějaká lépe rozanimovaná hlavní postava. Jediným neduhem prvního dílu je tak trochu ležérní AI, která dopomáhá snadnějšímu postupu a fakt, že vás po dohrání nemá dál co hnát. Přesto se Hitmanův jang, protipól a přitom soudobý sok hrdě vplížil na čím dál tím zahuštěnější stealth trh a vydržel tam až doteď. Nutno dodat, že právem.