Eye of the Beholder III je další díl ze slavné série krokovacích dungeonů. Zápletku představilo krásně animované intro, v němž mi jeden nedůvěryhodný chlapík v kápi objasnil úkol. Po sestavení party jsem se ocitl na hřbitově, kde začalo samotné dobrodružství.
Nedostatky hry jsem poznal už po první minutě. Tak předně vypadá hůř než předchozí dva díly. Zdálo by se malicherné kritizovat grafiku hry z roku 1993, ale pokud pokračujete v sérii s minimálním časovým odstupem, budete si muset chvilku zvykat. Kdybych pominul vzhled, tak zvuk přejít nemůžu. Je tak špatný, že jsem ho asi po čtvrtině hry vypnul. Chvíle absolutního ticha bez varování střídal strašlivý lomoz, nebo ostře ohraničený praskavý ruch. Někteří nepřátelé zněli jako gramofonová deska která dojede na konec stopy, jiní o sobě dávali vědět nepříjemným kovovým pískáním. Kritiku proslavené hardwarové náročnosti si odpustím, protože je dnes už bezpředmětná. Beholdery nejsou tak svižné jako Dungeon Master a v boji reagují postavy s mírným zpožděním. Po dopadu kouzla se vše na moment zastaví, což znesnadňuje rychlé manévrování. Pro sérii je to typické a dá se na to snadno zvyknout.
Třetí velká výtka tedy směřuje k designu úrovní. Už první hřbitovní lokace je mizerně navržená, nezajímavá a nudná. Než jsem ji konečně opustil, tak jsem bezcílným blouděním strávil skoro hodinu času. A to jen abych prošel rozsáhlé mauzoleum, v němž není vůbec nic důležitého. Přesto to byla příjemná změna. Zatímco uzavřené prostory jsou slušné, i když většinou ničím výjimečné, vše pod širým nebem je děs běs. Nejhorší je prapodivně vymyšlené a ubíjející lesní bludiště, které mě uvěznilo na celé odpoledne. Musím ale přiznat, že přechody mezi jednotlivými lokacemi vypadají hezky a občas mě hra příjemně překvapila silným momentem.
Obtížnost třetího dílu není vysoká. Nejprve jsem ho chtěl zařadit nad překvapivě náročnou dvojku, ale postupně v žebříčku klesl až pod nekomplikovanou jedničku. Boje jsou těžké na začátku, zajímavé v polovině a nudné na konci. V posledních fázích hry mě nepřátelé téměř nedokázali ohrozit. Když už jsem si říkal, že musí nevyhnutelně přijít náročná zkouška, dostal jsem meč zabíjející nejnebezpečnější protivníky na jednu ránu a na chodbách se objevily stacionární lékárničky.
Nepřátelé neoplývají ani variabilitou, ani zajímavostí. Občas to vypadalo že vývojářům zřejmě došly nápady, protože proti partě dobrodruhů posílali stíny postav bez grafiky a jeden protivník vypadal jako pohyblivá černá skvrna. Hádanky nejsou žádná výzva. Často jsem narazil na soustavu spínačů, hledal zatoulané klíče a oblíbené byly zlomyslné posuvné zdi. Jen málo problémů vyžadovalo dlouhé přemýšlení. Je pravda že mapa chybí a její nepřítomnost obtížnost přeci jen zvyšuje.
Respawn buď téměř neexistuje, nebo neexistuje vůbec. Levely jsou docela pusté, což kontrastuje s druhým dílem, v němž se na mě neustále valily zástupy znovuzrozených potvor. Není tedy nutné šetřit se zdroji, ani pečlivě plánovat postup. Během celé hry jsem použil přesně dva svitky, žádnou hůlku, šest léčivých lektvarů a dva lektvary síly. Kouzlí se stále podle pravidel AD&D, což je pro někoho dobrá zpráva a pro mě špatná. Tentokrát jsem ovšem točil jen asi šest zaklínadel, takže mi ten příšerně nepružný systém tolik nevadil.
Minulý díl mě naučil brát všechno co najdu, ale tady to není potřeba. Pokud narazíte na něco důležitého, poznáte to. Zbytek můžete zahodit. Tuším že se nikdy nestalo, že bych životně nutně potřeboval předmět, který by nebyl ukrytý někde na tom samém levelu. Zbraní je k dispozici dostatek a možná jsou až příliš silné. Uchvátila mě očarovaná dýka, která se po hození poslušně vrátila do ruky. Po cestě je možné nabrat spřátelené NPC, ale vzhledem k obtížnosti to není nutné. Já jsem dodatečné členy party používal jako chodící truhly.
Eye of the Beholder III není špatná hra. Staví na velmi dobrých předchozích dvou dílech a její chyby nejsou tak zásadní, aby mě nedokázala zabavit. Přesto je kvalitativní propad znát. Jestli si ji budete chtít zahrát, tak jen jako součást série, nebo pokud už máte odehrané všechny ostatní známější krokovací dungeony.
Nedostatky hry jsem poznal už po první minutě. Tak předně vypadá hůř než předchozí dva díly. Zdálo by se malicherné kritizovat grafiku hry z roku 1993, ale pokud pokračujete v sérii s minimálním časovým odstupem, budete si muset chvilku zvykat. Kdybych pominul vzhled, tak zvuk přejít nemůžu. Je tak špatný, že jsem ho asi po čtvrtině hry vypnul. Chvíle absolutního ticha bez varování střídal strašlivý lomoz, nebo ostře ohraničený praskavý ruch. Někteří nepřátelé zněli jako gramofonová deska která dojede na konec stopy, jiní o sobě dávali vědět nepříjemným kovovým pískáním. Kritiku proslavené hardwarové náročnosti si odpustím, protože je dnes už bezpředmětná. Beholdery nejsou tak svižné jako Dungeon Master a v boji reagují postavy s mírným zpožděním. Po dopadu kouzla se vše na moment zastaví, což znesnadňuje rychlé manévrování. Pro sérii je to typické a dá se na to snadno zvyknout.
Třetí velká výtka tedy směřuje k designu úrovní. Už první hřbitovní lokace je mizerně navržená, nezajímavá a nudná. Než jsem ji konečně opustil, tak jsem bezcílným blouděním strávil skoro hodinu času. A to jen abych prošel rozsáhlé mauzoleum, v němž není vůbec nic důležitého. Přesto to byla příjemná změna. Zatímco uzavřené prostory jsou slušné, i když většinou ničím výjimečné, vše pod širým nebem je děs běs. Nejhorší je prapodivně vymyšlené a ubíjející lesní bludiště, které mě uvěznilo na celé odpoledne. Musím ale přiznat, že přechody mezi jednotlivými lokacemi vypadají hezky a občas mě hra příjemně překvapila silným momentem.
Obtížnost třetího dílu není vysoká. Nejprve jsem ho chtěl zařadit nad překvapivě náročnou dvojku, ale postupně v žebříčku klesl až pod nekomplikovanou jedničku. Boje jsou těžké na začátku, zajímavé v polovině a nudné na konci. V posledních fázích hry mě nepřátelé téměř nedokázali ohrozit. Když už jsem si říkal, že musí nevyhnutelně přijít náročná zkouška, dostal jsem meč zabíjející nejnebezpečnější protivníky na jednu ránu a na chodbách se objevily stacionární lékárničky.
Nepřátelé neoplývají ani variabilitou, ani zajímavostí. Občas to vypadalo že vývojářům zřejmě došly nápady, protože proti partě dobrodruhů posílali stíny postav bez grafiky a jeden protivník vypadal jako pohyblivá černá skvrna. Hádanky nejsou žádná výzva. Často jsem narazil na soustavu spínačů, hledal zatoulané klíče a oblíbené byly zlomyslné posuvné zdi. Jen málo problémů vyžadovalo dlouhé přemýšlení. Je pravda že mapa chybí a její nepřítomnost obtížnost přeci jen zvyšuje.
Respawn buď téměř neexistuje, nebo neexistuje vůbec. Levely jsou docela pusté, což kontrastuje s druhým dílem, v němž se na mě neustále valily zástupy znovuzrozených potvor. Není tedy nutné šetřit se zdroji, ani pečlivě plánovat postup. Během celé hry jsem použil přesně dva svitky, žádnou hůlku, šest léčivých lektvarů a dva lektvary síly. Kouzlí se stále podle pravidel AD&D, což je pro někoho dobrá zpráva a pro mě špatná. Tentokrát jsem ovšem točil jen asi šest zaklínadel, takže mi ten příšerně nepružný systém tolik nevadil.
Minulý díl mě naučil brát všechno co najdu, ale tady to není potřeba. Pokud narazíte na něco důležitého, poznáte to. Zbytek můžete zahodit. Tuším že se nikdy nestalo, že bych životně nutně potřeboval předmět, který by nebyl ukrytý někde na tom samém levelu. Zbraní je k dispozici dostatek a možná jsou až příliš silné. Uchvátila mě očarovaná dýka, která se po hození poslušně vrátila do ruky. Po cestě je možné nabrat spřátelené NPC, ale vzhledem k obtížnosti to není nutné. Já jsem dodatečné členy party používal jako chodící truhly.
Eye of the Beholder III není špatná hra. Staví na velmi dobrých předchozích dvou dílech a její chyby nejsou tak zásadní, aby mě nedokázala zabavit. Přesto je kvalitativní propad znát. Jestli si ji budete chtít zahrát, tak jen jako součást série, nebo pokud už máte odehrané všechny ostatní známější krokovací dungeony.
Sigil II
Pro: několik zajímavých mechanik, krásné animace a obrázky, žádný iritující respawn, sympatická délka
Proti: horší grafika, katastrofální zvuky, nízká obtížnost, některé mizerné lokace, jednoduché hádanky, chybí mapa