Vesperia bývá často označována za nejoblíbenější díl už hodně početné Tales of rodiny. Takže, nehledě na to, že jejich kvalita je jak na houpačce, jsem měl jistá očekávání. Nu což, znovu mám ujištění o svém vychýlení vůči normálu. Aspoň v kontextu téhle série.

Dobrého nabízí Vesperia hodně. Napadá mě grafika, ta díky stylizaci převyšuje i většinu novějších dílů. Detailní postavy občas kazí nudný dungeon, nicméně pěkná města je zase vynahrazují. Pozitivně působí i animace postav, kdy má každá během příběhových sekvencí své pohyby a získává tím svou jedinečnou osobitost. Oni celkově charaktery hru táhnou po většinu času. Třeba hlavní postava, Yuri, je sice klaďas, ale žádný dobrák od srdce a většinou si dělá, co se mu zachce. Minimálně v rámci série působí dost svěže. Vůbec morálka a její hranice jsou častým tématem příběhu. Je docela škoda, že přestože nemá hluchých míst, nedokáže děj opravdu gradovat a něčím opravdu nečekaným překvapit.

Stejně tak soubojový systém nemá nic vyčnívajícího z průměru. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvyknul na jejich relativní pomalost a (aspoň v Definitive Edici) podivný input lag. I po jeho naučení se mi v něm však nepodařilo nalézt nějakou hloubku. Stačilo jen přidat uhýbání ve stylu Graces nebo elementární kruhy z Abyss a hned by boje byly mnohem zajímavější. Horší je i hudba, kdy celý OST (snad vyjma intra) neobsahuje jedinou zapamatování hodnou skladbu. Zase tu tak máme kontrast s dobrým anglickým namluvením.

Přiznávám, že mě překvapuje skoro bezvýhradně kladné přijetí Vesperie, když už v době prvního vydání musela působit genericky. Poctivé JRPG to jistě je, ale po celou dobu hraní jsem se nedokázal zbavit poocitu, že všechno jsem už někde viděl a často i lépe zpracované.