Aby bylo jasno, ve svém komentáři o Undertale jsem mluvil o dokonalé řemeslné práci, které přidává na víc hloubka a meta hrátky. Právě proto, že Toby ukázal zaujetí tímto tématem, je jasné, že lidé hledají podobné věci i v Deltarune. A vlastně já na tom nejsem jinak, protože bez těchto teorií je jinak toto dílko o několik stupňů níže než Undertale.

V první řadě je fascinující jeden jev. Toby vydal zatím jedinou hru, a o tři roky později si už může dovolit vydat další, která na bázi mety a nostalgie odkazuje na hru předchozí. Tohle ukazuje, jak obrovský dosah Udertale má a nakolik si to autor uvědomuje. Vidět staré postavy v novém kabátě bylo i pro mě super, a to jsem si Deltarune zahrál jen pár dní po Undertale. Ten, kdo čekal celé tři roky z toho musí mít ještě lepší zážitek.
Zajímavé také je, že hru můžeme rozdělit na „Undertale momenty“ a „Deltarune momenty“. Ty první jsou začátek hry, teda tvorba postavy, a závěr, který spoilerovat nebudu. To mezitím je právě Deltarune. I to se však dá rozdělit na „town“ a „dark world“. Zatímco dark world odkazuje na town, tak town zase odkazuje na Undertale. Hledám v tom zbytečně moc? Ne, pouze analyzuji, což je u Tobyho her zřejmě nutné.

Nyní už velmi subjektivně, ale jsem zastánce toho, že celý dark world je představivost Kris a Susie. To vysvětluje, proč je ten příběh na Tobyho netypicky klišoidní a přímočarý. Připomíná fantazie, které jsme měli jako děti my samotní. Hrdinové z dávného proroctví? Ale no tak.
Ale k ukončení tohoto klišé dojde právě na konci, kdy se vše vrátí do starých kolejích Undertale a dokonale to navnadí na další kapitolu. Které se snad dočkáme.