Stmívalo se. Krví zalité slunce právě zapadalo pod majestátní novigradskou katedrálu Věčného ohně. Farmáři se vraceli z polí, ženy sundavaly prádlo ze šňůr, v lesích se probouzely šelmy...
Bělovlasý zaklínač, který si dal pauzu od hledání své ztracené dcery v Novigradu, tou dobou zrovna zběsile ujížděl na svém vyděšeném oři, protože kam oko dohlédlo, všude samé bestie se symbolem rudé lebky a dvou otazníčků. Podařilo se mu dojet do menší vesnice, kde konečně mohl trochu popadnout dech. A právě tam upoutal jeho pozornost hlouček čtyř dětí, které si v kroužku společně zpívaly jistou píseň. Zaklínač přesně nevěděl, o čem vlastně děti zpívaly. Ale pamatoval si onen pocit, který při jejím poslechu pocítil. Pocit nepopsatelného strachu. Běhal mu při ní mráz po zádech, naskakovala husí kůže, vyvolávala v něm pocit nejistoty… vzpomínal na ní ještě nějakou dobu poté, co se v Novigradu opět pustil do práce. Z nějakého důvodu mu jedno bylo jasné – určitě ji neslyšel naposledy…

Hearts of Stone možná nijak zvlášť velkolepě nerozšiřuje open world šmejdění v nové lokaci (side-questování v oblasti mezi Oxenfurtem a Novigradem máte hotové během chvíle), ale naprosto výborně si to vynahrazuje parádní hlavní příběhovou linkou, jejíž plnění je vyložená slast. Dává si totiž velice pečlivě záležet na tom, aby hráč neupadl do nějakého nudného stereotypu, přičemž ve stejný okamžik mu servíruje napínavý a tajemný příběh, jehož součásti se Geralt stal vcelku nešťastnou náhodou. Jednu chvíli je to vtipná a milá odreagovačka na svatbě (koncept s Geraltem a duchem von Evereca si zasluhuje nějaký vlastní spin off), následně je to plánovačka a uskutečnění parádní vykrádačky v Oxenfurtu, plus nechybí ani creepy děsivé a smutné procházení zakletým panstvím, ve kterém se dozvíme něco více o minulosti jedno z hlavních představitelů celého přídavku – fantasy verzi Davida Beckhama jmeném Olgierd von Everec, který Geraltovi dopřál jeden z nejlepších šermířských duelů ever. Nutno dodat, že během toho taktéž hrál jeden z nejlepších hudebních tracků celého třetího Zaklínače, ze kterýho mám dones husinu.

Pravou třešničkou přídavku je ale ďábelský Gaunter O´Dimm, o kterém na rovinu říkám, že to je jedna z nejpůsobivějších a nejcharismatičtějších herních postav, co jsem kdy viděl. Z jeho hudebního motivu navíc fakt tuhne krev v žilách. Plus v porovnání s ním působí nějaký Eredin a jeho Hon jen jako partička nezkušených skautíků, kterým ještě kape mlíko z huby. Jestli se nějaké hře opravdu podařilo vytvořit ztělesnění mocného a hrůzostrašného zákonného Zla, je to tutově Hearts of Stone. Především pak sekvence, ve které Geralt řeší jeho hádanku, byl jeden z nejlepších momentů celé série, až jsem si ji na youtubu musel pustit ještě několikrát.

Hearts of Stone určitě dává přednost kvalitě před kvantitou, což je naprosto oukej, protože to dobrodružství za to tutově stálo.
P.S. Scéna v hospodě s O´Dimmem geniální!