O Lands of Lore jsem věděl jen to, že jde o další z krokovacích dungeonů, k nimž jsem se nikdy nedostal. Po spuštění mě uvítalo překrásně animované a výtečně dabované intro. Rychle jsem nabyl dojmu, že půjde o variaci na na Eye of the Beholder, ale tahle idea mi vydržela jen do doby, než jsem vyšel z hradu. Poté začala hrát hudba, která se ke klasickému RPG vůbec nehodila. Atmosféra se zcela změnila a hra mě začala opravdu bavit.
Lands of Lore je zvláštní mix dungeonu a adventury, přičemž z obou žánrů si bere jen to nejzákladnější. RPG prvky jsou osekané na několik nezbytných statistik, pár kouzel a tři dovednosti. Sbírání předmětů a jejich používání na klíčových místech je omezené na minimum. Sem tam musíte hledat věc bez které se děj neobejde, ale většina ostatních překážek se dá vyřešit pomocí mečů a fireballů.
Zbraně a kouzla nebudou zahálet v každém případě. Země krále Richarda se totiž poklidně jen tváří. Ve skutečnosti je zabydlená plejádou potvor, kterých se není vůbec jednoduché zbavit. Boje mají precizně vyladěnou obtížnost, takže jsem téměř nikdy neumíral, ale často jsem od toho nebyl daleko. Rozverná hudba a pohádková atmosféra svádí k podcenění, ovšem většina lokací je pěkně tuhá. Nemyslím tím jen třetí patro Bílé věže, (díky Bohu, že jsem nevyplýtval kostku předčasně!!!) i doly jsem prolézal asi tři hodiny a rozhodně to nebyla pohodová procházka. Protivníci jsou rozmanití podobně jako prostředí. Někteří jsou silní jen ve větších počtech, na jiné platí specifická taktika. Po několika počátečních tvrdých střetech jsem se je vždy naučil vcelku spolehlivě likvidovat.
Hádanky jsou relativně složité a vyplatí se poslouchat nápovědu od vlastních i cizích postav. Často mě navedly správným směrem, nebo donutily přemýšlet nad něčím, co bych jinak přešel. Hodinovým blouděním a zoufalým zkoušením všeho na všechno jsem se i tak nevyhnul. Á propos, pro zlomyslnou a dle mého i chybně vymyšlenou nutnost mít u sebe těsně před koncem léčivou bylinu, jsem ztratil část ze svého jinak oprávněného nadšení. Musel jsem se pro ni vracet tři patra, kde jsem ji jen náhodou odhodil, aniž bych jí použil. Chybělo málo a hru bych nedokončil. Sehnat jinde se tuším nedala, obejít se bez ní nejspíš také nešlo.
Tahle nedotaženost je ovšem typická jen pro poslední cca čtvrtinu hry, kde kvalita mírně, ale opravdu jen mírně klesla. Názornou ukázkou tohoto je pasáž ve sklepení s červenými stěnami, která působí nadbytečně a nemístně. Quest díky němuž jsem se v něm ocitl, se mi příčil, bohužel vyhnout se mu nedalo. Autorům buď došly nápady, nebo naopak museli brutálně škrtat a děj tak postrádá dost z počáteční plynulosti.
Na dungeonech zbožňuji pochmurnou atmosféru potemnělých kobek páchnoucích smrtí. Ovšem možná proto, že jsem si chvíli předtím rozehrál Eye of the Beholder III, tak mi tenhle rozverný dungeon vyloženě sedl. Měl jsem pocit, jako kdybych se vynořil z nádrže močůvky a šel si místo toho zaplavat do krásně vyhřátého moře. K Lands of Lore se určitě ještě vrátím, což o EoB I říct nemůžu, o EoB II lehce pochybuju a myšlence, že bych se vrátil k EoB III, se sarkasticky směju.
Lands of Lore je zvláštní mix dungeonu a adventury, přičemž z obou žánrů si bere jen to nejzákladnější. RPG prvky jsou osekané na několik nezbytných statistik, pár kouzel a tři dovednosti. Sbírání předmětů a jejich používání na klíčových místech je omezené na minimum. Sem tam musíte hledat věc bez které se děj neobejde, ale většina ostatních překážek se dá vyřešit pomocí mečů a fireballů.
Zbraně a kouzla nebudou zahálet v každém případě. Země krále Richarda se totiž poklidně jen tváří. Ve skutečnosti je zabydlená plejádou potvor, kterých se není vůbec jednoduché zbavit. Boje mají precizně vyladěnou obtížnost, takže jsem téměř nikdy neumíral, ale často jsem od toho nebyl daleko. Rozverná hudba a pohádková atmosféra svádí k podcenění, ovšem většina lokací je pěkně tuhá. Nemyslím tím jen třetí patro Bílé věže, (díky Bohu, že jsem nevyplýtval kostku předčasně!!!) i doly jsem prolézal asi tři hodiny a rozhodně to nebyla pohodová procházka. Protivníci jsou rozmanití podobně jako prostředí. Někteří jsou silní jen ve větších počtech, na jiné platí specifická taktika. Po několika počátečních tvrdých střetech jsem se je vždy naučil vcelku spolehlivě likvidovat.
Hádanky jsou relativně složité a vyplatí se poslouchat nápovědu od vlastních i cizích postav. Často mě navedly správným směrem, nebo donutily přemýšlet nad něčím, co bych jinak přešel. Hodinovým blouděním a zoufalým zkoušením všeho na všechno jsem se i tak nevyhnul. Á propos, pro zlomyslnou a dle mého i chybně vymyšlenou nutnost mít u sebe těsně před koncem léčivou bylinu, jsem ztratil část ze svého jinak oprávněného nadšení. Musel jsem se pro ni vracet tři patra, kde jsem ji jen náhodou odhodil, aniž bych jí použil. Chybělo málo a hru bych nedokončil. Sehnat jinde se tuším nedala, obejít se bez ní nejspíš také nešlo.
Tahle nedotaženost je ovšem typická jen pro poslední cca čtvrtinu hry, kde kvalita mírně, ale opravdu jen mírně klesla. Názornou ukázkou tohoto je pasáž ve sklepení s červenými stěnami, která působí nadbytečně a nemístně. Quest díky němuž jsem se v něm ocitl, se mi příčil, bohužel vyhnout se mu nedalo. Autorům buď došly nápady, nebo naopak museli brutálně škrtat a děj tak postrádá dost z počáteční plynulosti.
Na dungeonech zbožňuji pochmurnou atmosféru potemnělých kobek páchnoucích smrtí. Ovšem možná proto, že jsem si chvíli předtím rozehrál Eye of the Beholder III, tak mi tenhle rozverný dungeon vyloženě sedl. Měl jsem pocit, jako kdybych se vynořil z nádrže močůvky a šel si místo toho zaplavat do krásně vyhřátého moře. K Lands of Lore se určitě ještě vrátím, což o EoB I říct nemůžu, o EoB II lehce pochybuju a myšlence, že bych se vrátil k EoB III, se sarkasticky směju.
Sigil II
Pro: pohádková atmosféra, kouzelná mapa, pestrost prostředí a protivníků, perfektní animace a zvuky, členové party mají svou osobnost
Proti: nutnost sbírat blíže neurčené předměty "pro pozdější potřebu", slabší závěrečná pasáž, mapa zobrazuje i spínače