S plným vědomím toho, že můj přístup je dost nestandardní a nejspíš za něj utržím i nějakej ten posměch, přiznávám se: důvod, proč je PoE nejlepším ARPG co jsem hrál, je... příběh.
There you have it gentlemen,
what more evidence do we need?
Vlastně ani ne tak příběh, jako jeho pozadí, zasazení; lore, chcete-li. O obří komplexitě pasivního stromu, prazvláštní ekonomice hry, loot tabulkách a podobných aspektech kvůli kterým tomuto žánru zjevně holduje zbytek světa se už tady zmínili jiní, a mnohem líp, než bych to dokázal já, kterýmu je většina těch věcí dost volná. Mě k Cestě Vyvržence přitáhlo něco jiného.
Black storms descend on us from the North. Unnatural tempests of rage and hatred, lashing our backs, tearing at our houses. The rain is shot with shadow. It withers our crops, sickens our livestock.
And the wind... the wind carries with it a restless spirit that breeds melancholy and madness. A spirit that creeps through our dreams, weaves tales of misdeed around our resting minds. We try not to listen. We try to remember ourselves. Some of us forget.
We, Karui, are banished from sleep.
PoE disponuje v první řadě mocnou atmosférou. Nejste vyvolený, hrdina, nejste voják z povolání, nejste sakra ani dobrodruh - jste špína, vyhnanec, odsouzenec k něčemu, co nejspíš bude o dost horší, než popravčí sekera. Na pobřeží vašeho nového domova vás čeká uvítací delegace složená z kanibalistických kultů, domorodé fauny a vašich spoluodsouzenců, kteří se utopili, ale nestačilo to. Wraeclast je chaotická země - v tom velmi zlém slova smyslu - a špatně je tu úplně všechno, ať už se pohybujete na pobřeží, v ruinách padlého impéria, nebo ještě mnohem starších a temnějších místech.
10 000 years of regret
Příběh samotný (a hlavně jeho pozadí) je převážně předáván právě tak, jak to mám rád - nenásilnou, snadno přehlédnutelnou formou všemožných popisků, tooltipů, graffiti na stěnách města Sarn, pomníků, plaket na stěnách labyrintů pomatených vládců a nápisů vytesaných do kamene někým, jehož civilizaci dávno pohltila rakovina rozežírající tenhle kontinent. Při prvním průchodu hrou pravděpodobně nebudete příliš vědět, co se vlastně děje - zasazení do kompletního rámce přijde až později a je to pohled, v jehož světle vypadají všemožné démonické invaze vedené užvaněnými retardovanými pekelníky (zdravím... no, však vy víte) jako pohádka pro děti před spaním. Valnou většinu času bojujete o vlastní přežití, v lepším případě napravujete vlastní chyby a když už se vám doopravdy podaří něčeho dosáhnout, bude to nejspíš omylem, následkem cizí manipulace, za cenu, kterou zaplatí někdo jiný a každopádně vás za to nikdo nebude nijak oslavovat, protože často tím věci jen zhoršíte.
Three lunari gone now, since it all began. Perhaps I am the only one who still looks upon Lunaris, who remembers her name. Soon, I will be gone and the moon will go on, alone.
My husband has returned and he hunts for me. My dead husband hunts me. Corin too, and my uncle. Corpses rise and walk and feed. My girls, they walk now... and feed.
God has forsaken us. Lunaris is my witness. Tonight, I return to my family..
Svět PoE je brutální, bezohledný, indiferentní k lidskému utrpení, o jehož stopy zakopáváte na každém kroku - vrcholu to zřejmě dosáhne ve třetím aktu, kde v jedné konkrétní lokaci docela došel humor i mně. Naděje je zhoubnej omyl. Původcem všeho zla je přitom obyčejná lidská zkaženost. Když se vás pak jedna postava po bossfightu otáže "What have you become when even nightmares fear you?", je to něco k zamyšlení během toho dlouhého masakrování čehokoliv, co vám přijde do cesty - kvalita kterou by mě u ARPG nenapadlo hledat.
(Komentář se vztahuje ke stavu hry před patchem 3.0.0)
There you have it gentlemen,
what more evidence do we need?
Vlastně ani ne tak příběh, jako jeho pozadí, zasazení; lore, chcete-li. O obří komplexitě pasivního stromu, prazvláštní ekonomice hry, loot tabulkách a podobných aspektech kvůli kterým tomuto žánru zjevně holduje zbytek světa se už tady zmínili jiní, a mnohem líp, než bych to dokázal já, kterýmu je většina těch věcí dost volná. Mě k Cestě Vyvržence přitáhlo něco jiného.
Black storms descend on us from the North. Unnatural tempests of rage and hatred, lashing our backs, tearing at our houses. The rain is shot with shadow. It withers our crops, sickens our livestock.
And the wind... the wind carries with it a restless spirit that breeds melancholy and madness. A spirit that creeps through our dreams, weaves tales of misdeed around our resting minds. We try not to listen. We try to remember ourselves. Some of us forget.
We, Karui, are banished from sleep.
PoE disponuje v první řadě mocnou atmosférou. Nejste vyvolený, hrdina, nejste voják z povolání, nejste sakra ani dobrodruh - jste špína, vyhnanec, odsouzenec k něčemu, co nejspíš bude o dost horší, než popravčí sekera. Na pobřeží vašeho nového domova vás čeká uvítací delegace složená z kanibalistických kultů, domorodé fauny a vašich spoluodsouzenců, kteří se utopili, ale nestačilo to. Wraeclast je chaotická země - v tom velmi zlém slova smyslu - a špatně je tu úplně všechno, ať už se pohybujete na pobřeží, v ruinách padlého impéria, nebo ještě mnohem starších a temnějších místech.
10 000 years of regret
Příběh samotný (a hlavně jeho pozadí) je převážně předáván právě tak, jak to mám rád - nenásilnou, snadno přehlédnutelnou formou všemožných popisků, tooltipů, graffiti na stěnách města Sarn, pomníků, plaket na stěnách labyrintů pomatených vládců a nápisů vytesaných do kamene někým, jehož civilizaci dávno pohltila rakovina rozežírající tenhle kontinent. Při prvním průchodu hrou pravděpodobně nebudete příliš vědět, co se vlastně děje - zasazení do kompletního rámce přijde až později a je to pohled, v jehož světle vypadají všemožné démonické invaze vedené užvaněnými retardovanými pekelníky (zdravím... no, však vy víte) jako pohádka pro děti před spaním. Valnou většinu času bojujete o vlastní přežití, v lepším případě napravujete vlastní chyby a když už se vám doopravdy podaří něčeho dosáhnout, bude to nejspíš omylem, následkem cizí manipulace, za cenu, kterou zaplatí někdo jiný a každopádně vás za to nikdo nebude nijak oslavovat, protože často tím věci jen zhoršíte.
Three lunari gone now, since it all began. Perhaps I am the only one who still looks upon Lunaris, who remembers her name. Soon, I will be gone and the moon will go on, alone.
My husband has returned and he hunts for me. My dead husband hunts me. Corin too, and my uncle. Corpses rise and walk and feed. My girls, they walk now... and feed.
God has forsaken us. Lunaris is my witness. Tonight, I return to my family..
Svět PoE je brutální, bezohledný, indiferentní k lidskému utrpení, o jehož stopy zakopáváte na každém kroku - vrcholu to zřejmě dosáhne ve třetím aktu, kde v jedné konkrétní lokaci docela došel humor i mně. Naděje je zhoubnej omyl. Původcem všeho zla je přitom obyčejná lidská zkaženost. Když se vás pak jedna postava po bossfightu otáže "What have you become when even nightmares fear you?", je to něco k zamyšlení během toho dlouhého masakrování čehokoliv, co vám přijde do cesty - kvalita kterou by mě u ARPG nenapadlo hledat.
(Komentář se vztahuje ke stavu hry před patchem 3.0.0)
Dysmantle