Uncharted zraje jako víno. Audiovizuálně, herně i příběhově. Byť se drží zuby nehty svého stylu, přesto dokáže každou chvíli překvapit nějakou novinkou či herním mechanismem. A když už si myslíte, že máte všech těch výbuchů a pádů dost a že vás nemůže nic překvapit, přijde kapitola s letadlem, donutí vás spustit bradu, samovolně vykřiknout úžasem a přemýšlet o tom, že jde dost možná o tu nejlepší akční pasáž ve hrách vůbec. A když se brada nevrací ani v následujících překrásných pouštních scénách, člověk se uvědomí, že ta hra dělá některé věci sakra dobře. Řada pasáží se mi vryje do herního podvědomí už navěky.
Mé drobné výtky (konec moc podobný dvojce, příběhová hluchá místa, scénáristické berličky) se pak ztrácí v záplavě kladných ohlasů, které bych mohl ke každé kapitole vyjmenovat.