Hafík je skvělá freewarovka, která zabaví na dlouho. Je dosti variabilní. Přemýšlení střídá akce, co je ale všem levelům vlastní, to je sbírání žlutých drahokamů. Boulder Dash jsem nikdy nehrál, ale jeho převedení identických úrovní do Hafíka je super. Grafika je na dvourozměrnou plošinovku, či jak to nejlépe definovat, dostačující. Dají se měnit barevná schémata, která vyjadřují horko, chladno a tak. V zásadě je to ale jedno, to platí i pro doprovodný text, často sloužící jako dějový nástin, proč má Hafík něco absolvovat. Z toho plyne netušená míra kreativity. Máte nějakou reálnou historku, kterou jste s domácími mazlíčky zažili, jací byli? Není problém to textem integrovat do hry.

Zamrzí jen dosti malé okno, když hru spouštím. I když samotné hraní je již na větší obrazovce, zase ale tvorba komnat v editoru je hodně zmenšená. Jsem přesvědčen, že na 20’’ CRT monitoru, s rozlišením 1024x768 to bylo vše větší, plus fullscreen. Ale nevadí to, neboť jsou i komnaty velké, které zabírají několikanásobně větší plochu. Asi jako u izometrických RPG. V editoru je to pak ale hrozná piplačka, není vidět oddálený náhled. Marek Mojzík řadu vlastností nastavil s jistým omezením. Velké komnaty nelze mít libovolně velké, komnat na sadu se vejde cca sto, ale můj rekord je jen 91. Od začátku roku 2005 jsem tvořil Supersadu, za sedm měsíců vytvořeno 84 komnat. Přestože jsem následující léta úplně zapomněl, kolik má kreativní mysl tehdy zvládla těch levelů dokončit. S objevením starých souborů ke hře má závislost propukla nanovo. Za týden práce stvořena sedmička velkých komnat. Později vyvinuta i zbrusu nová Pavlova sada, orientovaná více střídměji.

Vtěsnal jsem do těch úrovní v mým mládí kus hollywoodské historie, absolutně stupidních názvů, dal tam cokoli, co mě napadlo. V čemž je právě Hafíkova síla. Originalita nade vše. Obtížnost oficiálních a neoficiálních misí kolísá od obtížných po snadné. Faktorů je mnoho, Hafan má sice všechny drahokamy, ale postrádá cíl, cíl je již nepřístupný. Popř. vypršel čas. Jindy není dostatek drahokamů, ohrožují ho světlušky, kameny, mouchy, motýli. Výhodné ale je, že dané prvky ve hře mají unikátní vlastnosti, úzce související s těmi žlutými drahokamy. Jádro hry tkví v přemýšlení, jak to provést, aby se dalo level zvládnout. Na první pohled je to občas fakt neřešitelný problém. Trpělivost a časté opakování tu hrají prim.

Hra používá několik styčných ukazatelů, s jejichž pomocí snadno každý zjistí, že ji dohrál. Nápisy jsou zbarvené do hnědé barvy, připočte se bodové ohodnocení hráčova snažení, zobrazí se viditelná gratulace, je možné si opětovně pustit záznam průchodu danou komnatou. V adresáři hry se to ukládá ve formátu souboru hfr. Datum změny souboru hf říká, kdy to bylo naposled editováno a uloženo. Některé oficiální komnaty jdou otevřít v editoru, ale většina jich je zamčených. Takto upravovat a koukat se na řešení, pozici exitu a podobně, to lze tedy jen u hrstky z nich. Netýká se samozřejmě těch přídavných, ode mě, od kohokoli jiného. U náročnějších komnat tak není možné se na ně v editoru podívat. U mých úrovní ten luxus mám, ačkoli si jejich řešení příliš nepamatuji. Rozhodně je v editoru moc neotevírám, krom situací, kdy tvořím, provádím revizi mého obsahu. Tam je důležité vše pečlivě otestovat a odladit. Mnohá řešení nahrávají spíše velké haluzi, náhodě, štěstí, a to mnohdy i po mnohahodinovém testování. Např. Paralelní světy mi šly splnit až po vícero hodinách. To stačí vědět, že to řešitelné je, vymyšleno dobře. Zbývá uložit, hotovo. Jde se dál. A čas plyne při hraní neskutečně rychle! Ten reálnej. Hafík je boží, děkuji za něj.