Herní výzva 2018: "Nervy z oceli"

Dohrát hru na nejtěžší možnou obtížnost, pro mě kategorie do které jsem vůbec netušil co vlastně zařadit, protože obvykle hry na těžkou úroveň ani nezkoušim. Vyjímkou byl pouze Wolfenstein, jehož dva díly jsem dotáhl na druhý průchod, ale dál už se mi nic nevybavuje. Tharsis je pro mě oddychovka, kterou si občas zapínám na odreagování, většinou na easy, ale řekl jsem si proč to nezkusit.

Problém byl hlavně v tom, že tahle kostková tahovka je hodně o náhodě, prostě když vám to nepadne, tak půlku posádky vyslanou na Mars ztratíte už v první třetině cesty a víte, že dál je to jen čekání na nevyhnutelné. Vesmírná loď má totiž po cestě víc problémů než slavné Apollo 13 a čtyřčlenná posádka je neustále v jednom kole.

Zásadním prvkem jsou jednotlivé moduly vašeho vesmírného vraku, které vám poskytují bonusy ke zdraví, štítům, tahům posádky atd. I když je to zde znovu o tom jaké kostky vám padnou, tak velice důležitá je i strategie toho co je nutné okamžitě opravit a co ještě vaše loď, popřípadě posádka ještě vydrží. Důležité je i jídlo pro počet tahů posádky, ale pokud vám nějaký člen týmu zemře, je tady jistá možnost naložit s jeho tělem "efektivně", ale samozřejmě to není úplně bez následků.

Musím se přiznat, že hned při druhém pokusu dostat se na rudou planetu mi chyběl pouze jeden tah a výzva by byla splněna, leč nestalo se a úspěch se dostavil s odřenýma ušima přibližně při patnáctém průletu hrou. Tharsis není nějak přelomová hra ani graficky, ani hratelností, ale i tak se k ní stále vracím a snažím se posádku dostat k vytouženému Marsu, jen už se na cestu určitě nevydám na hard obtížnost, "jednou" stačilo :)