Když před nějakými deseti lety Odin Sphere vyšla na PS2, tak byla její výjimečnost patrná na první pohled. Čarokrásná 2D grafika vdechla vlastní život postavám a světu. I dnes dokáže upoutat a asi jenom další hry od Vanillaware se jí dokážou rovnat.

Počáteční údiv, bohužel, postupem času upadá. Příběh sleduje postupně pětici postav s poměrně zamotanými osudy. Naštěstí je k dispozici časová osa, bez které bych se ve sledu událostí jistě ztratil. Pohádkový děj o předpovědi konce světa, boji dobra se zlem a lásce vcelku nic zásadního nenabízí. Osudy protagonistů mi nicméně lhostejné nebyly a relativně šedý konec příjemně překvapil.

Hra je v zásadě nic moc rubačka, kde za zmínku stojí jenom systém alchymie a "pěstování" přísad díky phozonům vypadávajícím z nepřátel. Zasadíte semínko, vypěstujete ovečku (neptejte se), zabijete ji a kuchař vám ji uvaří. Odměnou budiž expy a zvýšení maximálního zdraví. Podobně se tvoří i lektvary.

Smutným slovem Odin Sphere je však stereotyp. Bossové se často opakují a příliš variací nepřátel taky nečekejte. Vlastně i za jednotlivé postavy se hraje podobně (vyjma mé oblíbené létající víly Mercedes). Přiznávám, že během těch cca pětadvaceti hodin mě chvílemi přepadala nechuť pokračovat. Nakonec svého času nelituji. A, myslím, že většina hráčů také nebude.

V Odin Sphere se skrývá nádherný, a svým zvláštním způsobem, neokoukaný klenot.