Japonské RPG toho nejklasičtějšího stylu. Kdybych si udělal výčet věcí, které má takové RPG obsahovat, tak Grandia II je má všechny. Náctiletého hrdinu nechtěně zapleteného do záchrany světa, jeho romantický interest (nebo rovnou dva), souboj dobra se zlem a vcelku pěknou hudbu. Jenže to, co stačilo před sedmnácti lety už dnes, bohužel, neobstojí.

Dvojí tvář téhle hry je vlastně úplně všude. Začnu souboji, které vyžadují od hráče aktivní sledování bojiště, nepřátel i třeba vzdálenosti potřebnou k uběhnutí před zasažením nepřítele. U bossů skvěle funkční a napínavé. U řadových nepřátel zdlouhavé a nudné. Druhou polovinu jsem nechal boje pouze na AI a zasáhl do nich spíš omylem. Postavy nejsou vůbec špatné, pouze tuctové. Počítám, že za měsíc si nevzpomenu na jejich jména. Příběh uspokojivý, pouze zcela předvídatelný. Hodně předvídatelný. Nepřekvapí zhola ničím.

Něco si ale přece jen pochvalu zaslouží. Anniversary edice vypadá moc pěkně (na svůj věk) a snad jen poměr obrazu 4:3 bych si dovolil vytknout. Celá hra pěkně plyne a malá rozlehlost dungeonů i měst je jasné plus. Během těch 20 hodin tak druhá Grandia nestihne nudit. Hudba má pár světlých chvil a anglické hlasy se dají (většinou) i poslouchat.

Je trochu škoda, že jsem Grandii II nezastihl v době vydání. Určitě bych si jí dokázal užít mnohem víc. Jako celek ji ovšem nemůžu současnému hráči, s čistým srdcem, doporučit.