Lords of the Fallen je pro mě takovou definicí průměrnosti. Na hru jsem narazila, když jsem hledala "něco jako Bloodborne, ale jednodušší" a tuto definici hra splňuje (s Dark Souls srovnávat nemůžu, protože tam jsem rozehrála kousek a přestalo mě to bavit). Nejedná se o hru, kde byste se zatajeným dechem čekali, až náhodou odkryjete další střípek bohatého lore, ani kde byste se nemohli dočkat, až konečně porazíte bosse, který vám stojí v cestě pokračování v napínavém příběhu. Je to prostě hra, kterou hrajete, když máte čas tak nějak bezhlavě zabíjet zmutované rytíře, objevovat lokace s atmosférickými jmény jako Komnata Lží a s pomocí zbraní jako Řezač páteří získávat předměty jako Kámen nadpozemského porozumění a nic moc to neřešit.

A když to skončí, řeknete si, tak mám konečně zas něco z té řady rozehraných her dohrané, můžu to odinstalovat a mám zase místo na stažení něčeho dalšího. Vedlejší postavy jsou zde slabé, dialogy a zejména animace při nich (neustálé potřásání hlavou a opakující se gesto rukou) ještě slabší. Jelikož mi trvalo nějaký ten rok příležitostného hraní než jsem hru dokončila, ani jsem se nesnažila dávat moc pozor, o co tam přesně jde. Tedy kromě toho, že mám z nějakého důvodu, který si nejsem jistá, jestli se vysvětlil, zabíjet démony, kteří ohrožují pozemský svět a že si to pak z nějakého důvodu rozmyslím . Ale musím říct, že co mě tedy vážně zarazilo byl příběh té ženy v brnění a spoutaného obřího monstra, kdy má ta paní strašnou radost, že ho nezabijete. Vůbec celá ta situace pro mě byla velmi matoucí, neboť jsem si myslela, že to spoutané monstrum je The Annihilator, v čemž jsem dle Googlu nebyla sama.No měla jsem dávat lepší pozor, je teoreticky možné, že hra může nabídnout víc než co jsem si z ní vzala já.