2017 je zatím setsakramentsky dobrej rok pro scifárny.

Řadím se do té menšiny, která byla vyloženě ráda, že z někdejších plánů se značkou sešlo, aby se věci následně ujali talenti z Arkane. A i navzdory poměrně vysokým očekáváním mě výsledek naprosto na tu zádel posadil. Se sílou a intenzitou nasrané češtinářky ve čtvrté třídě základky.

Vlezu do haly, nalevo rozbité gravýtahy, napravo hned vidím vyvýšený balkónek, na který beztak ony výtahy vedou. Můžu je s patřičným skillem opravit, ale jelikož ten nemám, tak si místo toho hodím jeden gloo popkorn na sloup, druhý trochu výš na zeď, a po těch se do toho druhýho patra vyšplhám. Jdu dál. Nacházím zamklé dveře, ke kterým neznám kód. Můžu je hacknout, ale bohužel to moc neumím, a todlencto po mně chce druhou nejvyšší úroveň. Kousek vedle dveří ale nacházím rozbitelné okno s malou škvírou, přes kterou vidím na spínač na vnitřní straně zdi. Byl bych do něj střelil, kdybych zrovna netrpěl akutním nedostkakem munice. Vrátím se později...anebo ne, nasrat, změním se v kelímek a tou malou škvírou v okně se prokutálím dovnitř. Jdu dál. Detekuju v úzké chodbě minimálně ze tři mimiky, někteří z nichž možná dokonce už i té silnější sorty, a vzádu se dokonce promenáduje jeden mrštnej elektrickej fantom. Teoreticky bych to mohl zkusit prostelfit, vidím tam mezi bednama ventilačku. Ale na co stelfit, když tu můžu přinést ten turret, který jsem zrovna vedle opravil, rychle všechno a všechny vyprovokovat, a pak jim tam ještě hodit jednu návnadu, aby se turret moc nezpotil s mířením? Eeeeh, moc práce, prostě to vemu na nindžu, všechny menší svině pokryju popkornem, zpomalím čas, elektráře sundám na tři rány svou vymazlenou a dosyta upgradovanou brokádou, a ještě se stihnu vrátit a uvízlé mimiky trochu proklepnout kamarádem klíčem. Z hlediska svévolnosti hraní naprostá špička, přátelé.

Prdel ale je, že i příběh je parádní. A tím nemyslím jen hlavní dějovou linku, ale v podstatě celkový průběh hrou. Je už to dávno, co jsem si s takovou chutí pečlivě četl každý sebemenší kousek textu, jen aby mi nic neuniklo. Regulérně jsem si vnitřně poskakával nadšením, kdykoliv jsem narazil na další rozsvícený monitor, na kterém džusově svítilo pár mailů. V některých případech se v nich totiž skrýval natolik mimořádně kvalitní writing, že i na tomto prťavém prostoru jsem si ty charaktery bez tváře a hlasu oblíbil. Pak si k nim ty hlasy a tváře přiřadil skrze audiology, a v tu ránu jsem je měl bez nadsázky rád. Hlodala mne zvědavost, jestli ten či onen jouda ještě žije. A pak jsem kolikrát nemálo zastesknul, když jsem našel mrtvolu se jménem něčího přítele, sourezence, milenky. A ano, hon na falešného kuchaře jsem si nadmíru užil. Na místě je tedy má gratulace, neb Arkane konečně na účtě má něco, co se nejen vytříbeně hraje, ale je to i bravurně napsáno.

Na Hard jsem to po necelých třiceti hodinách, bez splnění všech vedlejšáků, zdárně dokončil s údajným happyendem. Až si to jednou střihnu znova, pokusím se o stopéro. Rozhodně ale nějakou pauzu potřebuju, protože jak to byl kvalitní zážitek, tak byl taky intenzivní, a chvílu to rozdýchávat budu. Každopádně nadšení přetrvává, a tak to tu vůbec nebudu špinit negativy. Ty místo toho jen ve zkratce okrajově zmíním dóle.

"I don't know if I want to go back to Earth." Yeah, I feel ya.