Neo vize třicátých až čtyřicátých let + jazz + bujné vnady + kapku westernizované anime = Skullgirls.

Jestli má člověk zájem proniknout do věhlasně těžkého GIT GUD žánru arkádových bojovek, a nevadí mu daný artstyle, Lebkounky jsou jasná volba. Vedle tradičního 6ti-tlačítkového schéma ovládání totiž obsahují i několik menších, avšak značně unikátních mechanik, díky kterým si hru opravdu může užít kdokoliv v rozmezí naprostého fighter panice, a takového Daiga Umehary (který jel takové bomby, že z jeho někdejšího SF výkonu udělali v jednom z dalších dílů regulérní challenge (google dat shit); namátkou anti nekonečná komba, výběr tří postav (přičemž volba menšího počtu zvyšuje úroveň síly), ad. A pak je tu samozřejmě i ten nadpozemsky dokonalý tutoriál, který přesahuje samotnou hru a rovnou de facto učí celý žánr.

Příběh je poměrně tradičním bordelem obsahujíc parazitické zbraně, krále a královny, mafii, náboženství vyznávající hned tři různé bohyně, a kouzelné artefakty. Z hlediska writingu je to cajk, baví to, aniž by to vyrušovalo nebo přemrštěně hráče utápělo v překouřeným množství mambodžamba. Ale whatever, who cares, zdaleka nejpůsobivější na celé hře je kvalita animace a grafika celkově, v kterýchžto směrech mají Skullgirls zcela upřímně jen pramalou konkurenci. Na malů crowd-funded hračku naozaj vôbec nie zlé.

Parasoul iz my bae.