Přiznám se hned ze začátku: japonská kultura mi není blízká.
Mám takovou soukromou teorii, podle který se odjakživa trochu divnej národ vlivem překotný westernizace v 19. a 20. století a zejména pak porážky ve 2. sv. válce už úplně zbláznil; to dobrý ze svý minulosti zahodil, to špatný si nechal a v podstatě obdobně zachází i s tím, co se k němu dostane ze západu importem.
Nesnáším jejich jídlo, nechápu jejich humor, anime se vyhýbám seč več a jakmile vidím na screenu androgynního chlapce s blonďatým přelivem třímajícího v hubené ručce meč o trojnásobné délce (a dvojnásobné šířce) než je řečený chlapec, hra letí automaticky ze Steamový fronty, hodnocení nehodnocení.
Jak říkám, japonská kultura mě vyloženě odpuzuje - a to že si jednou za dva-tři roky přečtu Šóguna na věci nic nemění, ba naopak.
Přes to všechno - mám hrozně rád Dark Souls.
Mám rád její hratelnost; tak dřevního typu, že když o hře někomu vyprávím, nejčastěji se mi vybaví - smějte se mi jak chcete - Golden Axe (taky japonská, ha!). Mlátička z předinternetový doby, ve který hrálo prim pozicování, určitej smysl pro rytmus a mechaniku jednotlivých útoků, jakož i nutnost si všechno sám osahat a metodou pokus / omyl odhalit slabiny protivníků. Komplexnost stranou - nezní vám to povědomě?
Mám rád její způsob vyprávění, nevtíravej, na pozadí, přístupnej vlastní interpretaci, ponechávající prostor k doplnění mý fantazii. Příběh, kterej hráč vnímá - nebo ne! - očima a ušima postavy, místo toho, aby někde vyskočily nějaký rolovací titulky a naservírovaly mu to všechno pod nos.
Mám rád její atmosféru - lehce sklíčenou, lehce děsivou, notně zmatenou a tu a tam vyloženě užaslou (Anor Londo!).
A z věcí, co jsem zmínil na začátku jsem tady nic nenašel - snad jen ten humor tu a tam, kterej se dá ovšem vyhodnotit tak, že skoro všechny NPC jsou více či méně šílený.
Japanofobem už asi zůstanu, ale kupky hnoje mají takovou příjemnou vlastnost. Tu a tam se v nich nachází perly.
Mám takovou soukromou teorii, podle který se odjakživa trochu divnej národ vlivem překotný westernizace v 19. a 20. století a zejména pak porážky ve 2. sv. válce už úplně zbláznil; to dobrý ze svý minulosti zahodil, to špatný si nechal a v podstatě obdobně zachází i s tím, co se k němu dostane ze západu importem.
Nesnáším jejich jídlo, nechápu jejich humor, anime se vyhýbám seč več a jakmile vidím na screenu androgynního chlapce s blonďatým přelivem třímajícího v hubené ručce meč o trojnásobné délce (a dvojnásobné šířce) než je řečený chlapec, hra letí automaticky ze Steamový fronty, hodnocení nehodnocení.
Jak říkám, japonská kultura mě vyloženě odpuzuje - a to že si jednou za dva-tři roky přečtu Šóguna na věci nic nemění, ba naopak.
Přes to všechno - mám hrozně rád Dark Souls.
Mám rád její hratelnost; tak dřevního typu, že když o hře někomu vyprávím, nejčastěji se mi vybaví - smějte se mi jak chcete - Golden Axe (taky japonská, ha!). Mlátička z předinternetový doby, ve který hrálo prim pozicování, určitej smysl pro rytmus a mechaniku jednotlivých útoků, jakož i nutnost si všechno sám osahat a metodou pokus / omyl odhalit slabiny protivníků. Komplexnost stranou - nezní vám to povědomě?
Mám rád její způsob vyprávění, nevtíravej, na pozadí, přístupnej vlastní interpretaci, ponechávající prostor k doplnění mý fantazii. Příběh, kterej hráč vnímá - nebo ne! - očima a ušima postavy, místo toho, aby někde vyskočily nějaký rolovací titulky a naservírovaly mu to všechno pod nos.
Mám rád její atmosféru - lehce sklíčenou, lehce děsivou, notně zmatenou a tu a tam vyloženě užaslou (Anor Londo!).
A z věcí, co jsem zmínil na začátku jsem tady nic nenašel - snad jen ten humor tu a tam, kterej se dá ovšem vyhodnotit tak, že skoro všechny NPC jsou více či méně šílený.
Japanofobem už asi zůstanu, ale kupky hnoje mají takovou příjemnou vlastnost. Tu a tam se v nich nachází perly.
Dysmantle
Pro: opravdovej open-world, gameplay, atmosféra, dále příběh, prostředí a jejich prezentace
Proti: určitá repetetivnost se přeci jen časem dostaví