S Tides of Numenera se vrací druh RPG, pro nějž nejdůležitější je vyprávění silných příběhů – nejen toho ústředního, ale desítek dalších, velkých i drobných nápaditých příběhů, které hráče překvapují a zanechávají hlubokou stopu – a hráčova volnost. Tato volnost se týká jednak způsobu hraní – s výjimkou prologu jsem ani jednou nebojoval! –, jednak nalézání nových cest spletí událostí a úkolů; způsobů jejich řešení je mnoho, závisejí na mnoha okolnostech a mohou mít dalekosáhlé důsledky. Často jsem si uvědomoval, že jsem si svým činem právě zavřel cestu jinam či jsem narážel na questové předměty, jichž jsem neměl jak použít, a počet nesplněných achievementů tento dojem umocňuje. Toto jsou nejsilnější stránky ToN, kvůli nimž se ohromně těším na další hraní. Jedinou výtku mám v tomto ohledu k tomu, že podstatná část testů není vázána na splnění pevných podmínek, nýbrž je v nich prvek náhody, který lze využívat ukládáním a nahráváním pozic.
Na každém kroku je zde cítit snaha vytvořit „nový Planescape: Torment“. Nepřekvapí, že stojí na stejných pilířích, podobnost v detailech – ve struktuře vyprávění, reáliích i herních prvcích – je však přílišná a podobný je vlastně i samotný příběh, jakkoli se jedná o vědomý dialog obou her. Pravděpodobně největší dojem na mne udělaly interaktivní „senzorické kameny“, díky nimž lze střípek života jiného nejen prožít, ale spolu s ním změnit i kus historie/současnosti světa. Ačkoli herní svět není tak působivý jako Planescape – prostě proto, že vytvořit podobně originální a propracovaný svět je nadlidský úkol –, většinu konkurence (včetně Pillars of Eternity) dalece překonává a ohromně mě těšilo jej prozkoumávat; zpočátku na mě jeho podivnost působila trochu nuceně, ale řada lokací (zejména Bloom) je skvostných a dovedně propojuje svou bizarnost s příběhem a herními událostmi.
Zamrzí, že se ToN od svého předchůdce více neodpoutal, a v některých ohledech – herní svět, ústřední příběh, družiníci – je o stupeň horší, přesto nabízí spoustu neotřelých nápadů, skvělých příběhů, nezapomenutelných momentů, velké potěšení z prozkoumávání a uspokojení z objevování; z hlediska hratelnosti samotné a různých variant postupu hrou je na tom ToN možná (nakolik lze soudit po prvním hraní) ještě lépe. Za mne jednoznačné doporučení!
Na každém kroku je zde cítit snaha vytvořit „nový Planescape: Torment“. Nepřekvapí, že stojí na stejných pilířích, podobnost v detailech – ve struktuře vyprávění, reáliích i herních prvcích – je však přílišná a podobný je vlastně i samotný příběh, jakkoli se jedná o vědomý dialog obou her. Pravděpodobně největší dojem na mne udělaly interaktivní „senzorické kameny“, díky nimž lze střípek života jiného nejen prožít, ale spolu s ním změnit i kus historie/současnosti světa. Ačkoli herní svět není tak působivý jako Planescape – prostě proto, že vytvořit podobně originální a propracovaný svět je nadlidský úkol –, většinu konkurence (včetně Pillars of Eternity) dalece překonává a ohromně mě těšilo jej prozkoumávat; zpočátku na mě jeho podivnost působila trochu nuceně, ale řada lokací (zejména Bloom) je skvostných a dovedně propojuje svou bizarnost s příběhem a herními událostmi.
Zamrzí, že se ToN od svého předchůdce více neodpoutal, a v některých ohledech – herní svět, ústřední příběh, družiníci – je o stupeň horší, přesto nabízí spoustu neotřelých nápadů, skvělých příběhů, nezapomenutelných momentů, velké potěšení z prozkoumávání a uspokojení z objevování; z hlediska hratelnosti samotné a různých variant postupu hrou je na tom ToN možná (nakolik lze soudit po prvním hraní) ještě lépe. Za mne jednoznačné doporučení!
