Druhá epizoda Life Is Strange na mě zapůsobila ještě lépe, než ta první. Je tomu tak zejména proto, že příběh tak nějak lépe drží pohromadě a nejsou v něm hluchá místa. Také ústřední postavy, se v příběhu tak nějak usadily a hráč už ví, co od nich čekat. Plusové body musím připsat za jejich pořádné prokreslení; neexistuje postava, ke které bych si nevybudoval nějaký vztah a dokonce i zakřiknutá Max mi přirostla k srdci.

Opět se mi moc líbily volby, které Max musela učinit, a také o mnoho zásadnější problémy, které jimi řešila. Druhá epizoda nejen, že neodpověděla na žádné z otázek, ale ještě jich pár přidala, čímž mě nadobro přikovala k židli. Skládám poklonu výbornému scénáři a přímo nakažlivé hratelnosti.

Začínám mít pocit, že Life Is Strange se zapíše do mé soukromé síně slávy.