Jedna minuta stačí, aby si Rise of the Argonauts stihl dát laťku tak nízko na to, aby ji teoreticky mohl snadno překonat. Místo toho s ní po celých 15 hodin zápasí. Sem tam se sice podaří přes ní dostat hlavu nebo kus končetiny, ale v závěru radši poraženě laťku podleze. Akční RPG ohlodané na kost, které dává na odiv své slabosti, zatímco své přednosti spíše skrývá.
Většinu hry člověk stráví pobíháním po rozlehlých, ale poloprázdných lokacích, z nichž některé dokonce špatně ukrývají, že se jedná o prosté koridory. Hra si je tady tak jistá v kramflecích, že vás dokonce několikrát donutí přejít celou mapu zpátky, abyste si poslechli jeden zbytečný rozhovor a mohli vesele držet „W“ cestou zpátky.
O moc lepší to není u příběhu, kde scenáristé vzali antickou mytologii křovinořezem a zbytky poslepovali do průměrného děje. Postavám často chybí detailnější charakterizace, a tak spíše fungují jen pro vysvětlení zápletky. Jedna z mála postav, které se podařilo výrazněji prokreslit, je Médea, jejíž role je ale v příběhu téměř nulová. Obecně se ale detailnější charakterizace čehokoliv člověk nedočká. Příkladem je celý hlavní příběh v Kythře. Je očividné o co se autoři snažili.. Medusa jako panovnice, která se postupem času začne více zajímat o povrchni věci než o kralování. Jenže celá situace je popsána jen tak zevrubně a asi dvěma flashbacky. A tak s Iásonem polovinu času jen zachraňujeme zkamenělé obyvatele.
Síla titulu se pak skrývá v poměrně zábavném soubojovém systému, který nabízí řadu variací, které se postupem času navíc krapet rozšiřují. Rise taky zajímavým způsobem komponuje achievmenty přímo do gameplaye, kdy po jejich splnění je možné věnovat svůj čin jednomu z bohů, a tím si vylepšit některou schopnost. Jenže tímto strávíte ve hře výrazně menší množství času a místo toho budete bloumat mrtvým prostředím a předávat si s NPC vatu
Většinu hry člověk stráví pobíháním po rozlehlých, ale poloprázdných lokacích, z nichž některé dokonce špatně ukrývají, že se jedná o prosté koridory. Hra si je tady tak jistá v kramflecích, že vás dokonce několikrát donutí přejít celou mapu zpátky, abyste si poslechli jeden zbytečný rozhovor a mohli vesele držet „W“ cestou zpátky.
O moc lepší to není u příběhu, kde scenáristé vzali antickou mytologii křovinořezem a zbytky poslepovali do průměrného děje. Postavám často chybí detailnější charakterizace, a tak spíše fungují jen pro vysvětlení zápletky. Jedna z mála postav, které se podařilo výrazněji prokreslit, je Médea, jejíž role je ale v příběhu téměř nulová. Obecně se ale detailnější charakterizace čehokoliv člověk nedočká. Příkladem je celý hlavní příběh v Kythře. Je očividné o co se autoři snažili.. Medusa jako panovnice, která se postupem času začne více zajímat o povrchni věci než o kralování. Jenže celá situace je popsána jen tak zevrubně a asi dvěma flashbacky. A tak s Iásonem polovinu času jen zachraňujeme zkamenělé obyvatele.
Síla titulu se pak skrývá v poměrně zábavném soubojovém systému, který nabízí řadu variací, které se postupem času navíc krapet rozšiřují. Rise taky zajímavým způsobem komponuje achievmenty přímo do gameplaye, kdy po jejich splnění je možné věnovat svůj čin jednomu z bohů, a tím si vylepšit některou schopnost. Jenže tímto strávíte ve hře výrazně menší množství času a místo toho budete bloumat mrtvým prostředím a předávat si s NPC vatu
Pro: soubojový systém
Proti: příběh (hlavně důraz jaký je na něj kladen), poloprázdné mapy, postavy