AHH, FRESH MEAT.
Kolikrát jsem tuhle hlášku slyšel? Minimálně dvacetkrát, ale nejspíš vícekrát. V době, kdy všichni kamarádi už pomalu hráli dvojku Diabla, zmohli se naši na naše první PC, konkrétně Pentium 90, které si o dvojce mohlo nechat jenom zdát. A tak jsem pařil jedničku. Znovu a znovu. Myslím si, že žádnou jinou hru jsem nedohrál víckrát. Ono to souvisí i s délkou hry, která se dala zvládnout za jednu odpolední seanci.
Ještě v éře DOSu jsem RPG vůbec nehrál. Ona taky tenkrát ještě žádná nebyla. Kdo měl zájem o hry na hrdiny, sáhnul po předchůdcích dnešních RPG - dungeonech. Jenže to byl specifický žánr určený hlavně pro nadšence. Většinou velký svět, ve kterém si musíte kreslit na čtverečkovaný papír mapu, tuhé souboje a komplexní systém tvorby postav. Mně bylo tenkrát kolem 12 a dungeony na mě byly moc složité. A i když každý druhý spolužák nějaký vyzkoušel, nikdo žádný nehrál. To se změnilo až s příchodem Diabla.
Jasně že Diablo není pravé RPG. Jenže je tam vývoj postavy, který je snadno pochopitelný i pro děcko, rychlé zvyšování levelů a mraky předmětů, takže si dušička každého sběratele příjde na své. Stejně jako v dungeonech se tam prolézají kobky, také se tam pobíjejí monstra a těch jsou mraky, takže hráč má pocit, jaký je frajer. Navíc je to všechno v izometrickém pohledu, takže narozdíl od krokovacích dungeonů má hráč o všem dobrý přehled. To byly důvody, proč najednou bylo Diablo nejhranějším RPG té doby.
A pak ta atmosféra. Liduprázdný Tristram, kde vám posledních pár lidí popisuje temný příběh o zlu, které se ukrývá v blízké kryptě. Tak se tam vrhnete mezi hordy kostlivců, zombií a podobné havěti. A čím jdete hlouběji, tím je to lepší a lepší. Temnota plná démonů a různých rohatých hnusáků. A když dolezete až do pekla vidíte všude zmasakrovaná těla a slyšíte výkřiky zmučených nebožáků. Grafika je ponurá a temná a atmosféru dobře podporuje. Co ale atmosféru vytváří, to je fantastická hudba. Skladeb je sice jenom pár, víceméně jedna je v Tristramu a další čtyři se postupně protočí, jak se mění prostředí, ve kterém se nacházíte. Jasně 5 skladeb je málo, jenže to byste je museli slyšet. Třeba ta poslední v pekle, je absolutně psycho, ale do toho prostředí skvěle zapadá. Nejlepší je ale hned úvodní kytarový motiv v Tristramu. Ten považuji za nejlepší skladbu v počítačových hrách vůbec.
Diablo jsem dohrál opravdu minimálně dvacetkrát. Měl jsem verzi, ve které se nedala zvolit vyšší obtížnost, takže jsem to chodil se svým bojovníkem pořád dokola. Byl už tak nabušený, že jsem se s ním dokázal dostat až do patnáctého patra jen s lukem a šípy, pak zase jen s kouzlením a nakonec bez jakéhokoliv brnění a zbraně v ruce jen s pěstmi. Jen to poslední patro jsem se vždycky navlékl do plné zbroje, protože na samotného Pána pekel už to nestačilo. Ale stejně mě Diablo díky náhodně generovaným dungeonům bavilo hrát pořád dokola.
Díky Diablu jsem se dostal k RPG. Později jsem dohrál i mnohem komplexnější kousky jako Baldur's Gate nebo Neverwinter Nights. Ale k těm bych se nikdy nedostal, nebýt Diabla.
Kolikrát jsem tuhle hlášku slyšel? Minimálně dvacetkrát, ale nejspíš vícekrát. V době, kdy všichni kamarádi už pomalu hráli dvojku Diabla, zmohli se naši na naše první PC, konkrétně Pentium 90, které si o dvojce mohlo nechat jenom zdát. A tak jsem pařil jedničku. Znovu a znovu. Myslím si, že žádnou jinou hru jsem nedohrál víckrát. Ono to souvisí i s délkou hry, která se dala zvládnout za jednu odpolední seanci.
Ještě v éře DOSu jsem RPG vůbec nehrál. Ona taky tenkrát ještě žádná nebyla. Kdo měl zájem o hry na hrdiny, sáhnul po předchůdcích dnešních RPG - dungeonech. Jenže to byl specifický žánr určený hlavně pro nadšence. Většinou velký svět, ve kterém si musíte kreslit na čtverečkovaný papír mapu, tuhé souboje a komplexní systém tvorby postav. Mně bylo tenkrát kolem 12 a dungeony na mě byly moc složité. A i když každý druhý spolužák nějaký vyzkoušel, nikdo žádný nehrál. To se změnilo až s příchodem Diabla.
Jasně že Diablo není pravé RPG. Jenže je tam vývoj postavy, který je snadno pochopitelný i pro děcko, rychlé zvyšování levelů a mraky předmětů, takže si dušička každého sběratele příjde na své. Stejně jako v dungeonech se tam prolézají kobky, také se tam pobíjejí monstra a těch jsou mraky, takže hráč má pocit, jaký je frajer. Navíc je to všechno v izometrickém pohledu, takže narozdíl od krokovacích dungeonů má hráč o všem dobrý přehled. To byly důvody, proč najednou bylo Diablo nejhranějším RPG té doby.
A pak ta atmosféra. Liduprázdný Tristram, kde vám posledních pár lidí popisuje temný příběh o zlu, které se ukrývá v blízké kryptě. Tak se tam vrhnete mezi hordy kostlivců, zombií a podobné havěti. A čím jdete hlouběji, tím je to lepší a lepší. Temnota plná démonů a různých rohatých hnusáků. A když dolezete až do pekla vidíte všude zmasakrovaná těla a slyšíte výkřiky zmučených nebožáků. Grafika je ponurá a temná a atmosféru dobře podporuje. Co ale atmosféru vytváří, to je fantastická hudba. Skladeb je sice jenom pár, víceméně jedna je v Tristramu a další čtyři se postupně protočí, jak se mění prostředí, ve kterém se nacházíte. Jasně 5 skladeb je málo, jenže to byste je museli slyšet. Třeba ta poslední v pekle, je absolutně psycho, ale do toho prostředí skvěle zapadá. Nejlepší je ale hned úvodní kytarový motiv v Tristramu. Ten považuji za nejlepší skladbu v počítačových hrách vůbec.
Diablo jsem dohrál opravdu minimálně dvacetkrát. Měl jsem verzi, ve které se nedala zvolit vyšší obtížnost, takže jsem to chodil se svým bojovníkem pořád dokola. Byl už tak nabušený, že jsem se s ním dokázal dostat až do patnáctého patra jen s lukem a šípy, pak zase jen s kouzlením a nakonec bez jakéhokoliv brnění a zbraně v ruce jen s pěstmi. Jen to poslední patro jsem se vždycky navlékl do plné zbroje, protože na samotného Pána pekel už to nestačilo. Ale stejně mě Diablo díky náhodně generovaným dungeonům bavilo hrát pořád dokola.
Díky Diablu jsem se dostal k RPG. Později jsem dohrál i mnohem komplexnější kousky jako Baldur's Gate nebo Neverwinter Nights. Ale k těm bych se nikdy nedostal, nebýt Diabla.
Pro: Hudba, atmosféra, jednoduchý koncept