Zábavní parky bezpochyby mají velký hororový potenciál, tím spíš pak ale toto zpracování pokulhává - vlastně bych se v tomto případě nebála říct, že se zoufale plazí, neboť na tak tenkých nemohoucích nožičkách nemůže stát...

Označení walking simulator neberu jako urážku, ale naopak jako tip na potenciálně zajímavý herní zážitek. Co je ale v tomto žánru her stěžejní, je dle mého jasný tón, atmosféra toho "chodícího zážitku." Není totiž vůbec snadné zprostředkovat hráči ten pocit toho, o čem to všechno je. Každý si ze hry samozřejmě odnese něco trochu jiného, ale dovoluji si tvrdit, že například Dear Esther se daří konzistentně zprostředkovávat smutek, Layers of Fear tíseň a strach, Everybody's Gone to the Rapture nostalgické zamyšlení nad pomíjivostí lidských rozepří (ok, tam je to složitější, ale snad se mi to podařilo vyjádřit).

Zkrátka řečeno, The Park na mě nefungoval. Hlavní hrdinka a její snažení mě neoslovily, zábavní park a velezáhadné nehody v něm mě nezajímaly, vlastně jsem zpozorněla jen při revidované poháce o perníkové chaloupce. Ano, labilní svobodné matky jsou léty potvrzeným hororovým námětem, ale aby mi záleželo na tom, že hlavní hrdinka toho haranta vlastně nenávidí, musel by alespoň jeden lidský osud ve hře nebýt jen náčrtkem nicneříkajícího klišé. Ano, zápletka, ve které jsem já sama ta zlá čarodějnice, kterou hledám, je automaticky geniální, ale samo o sobě to nestačí. Mně bylo v tomto případě upřímně ukradené, kdo je co. A když se budu chtít nechat vylekat nějakým roztomilým zvířátkem, můžu vynechat všechno to chození kolem a zahrát si rovnou Five Nights at Freddy's.

Říkám to u málo her, ale The Park u mě hraničil se ztrátou času a peněz.