Pěkný počin. The Town of Light Stats nás zavádí do perspektivy jisté mladé dívky, která s odstupem let navštíví opuštěný ústav pro duševně nemocné. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tato dívka zde nestrávila nejhorší chvíle svého života. Znáte to, krásná příroda, která pomalu pohlcuje dávno zašlý nemocniční komplex. Všude kolem dokola jsou stopy po dělnických pracích, které svědčí o snaze o záchranu nemocničního komplexu před tím, než ho pohltí sama příroda.
Nacházíte se na pěkném místě, odpolední slunce zalévá svým svitem oprýskaná zábradlí a mnohé popraskané zdi, které jsou posledními svědky čehosi, co se tu kdysi odehrálo. Jakmile hlavní postava prochází tyto dávno opuštěné interiéry, tak se jí automaticky vybavují hrůzné a nelidské momenty, které tu hlavní aktérka zažila.
Představte si polorozbořenou koupelnu se sprchami, ve které se nyní nacházejí jen sutiny a harampádí. Naše postava v ní však vidí dávno zapomenuté bolístky šikany a utrpení. Nahé a šílené osoby, u nichž si člověk klade otázku, jestli opravdu šílené jsou, nebo se jen jedná o jakousi chybu tehdejších klinických procesů, kdy se mezi "ně" mohl dostat i úplně normální člověk.
Stěžejní částí hry je prozkoumávání prostor a naslouchání vyprávění hlavní postavy. Líbilo se mi, že zde není jasné rovnítko mezi šíleností a holou pravdou. Spoustu souvislostí si musí hráč domýšlet a je pouze na něm, do jaké míry shledá veškeré stopy jako čiré lidské bláznovství, nebo pouze jako medicínský přešlap. Možná mají svůj podíl oboje z výše uvedených, kdo ví.
Přestože hra na mě nepůsobila nijak hororově, párkrát jsem zažil moment, kdy mi zamrazilo v zádech. Ani ne tak, že bych se něčeho lekl, jako spíše to, když se člověk zamyslí, jestli takové věci byly v minulosti opravdu možné (experimentální klinické pokusy na lidech, zneužívání mladých pacientek nebo tak pomyslně tenká hranice nad tím, kdo je a není příčetný) a na tom základě se rozvíjel další vývoj osudů lidí, u kterých nelze rozeznat běžně zdravého člověka od psychicky nemocného pacienta.
Nacházíte se na pěkném místě, odpolední slunce zalévá svým svitem oprýskaná zábradlí a mnohé popraskané zdi, které jsou posledními svědky čehosi, co se tu kdysi odehrálo. Jakmile hlavní postava prochází tyto dávno opuštěné interiéry, tak se jí automaticky vybavují hrůzné a nelidské momenty, které tu hlavní aktérka zažila.
Představte si polorozbořenou koupelnu se sprchami, ve které se nyní nacházejí jen sutiny a harampádí. Naše postava v ní však vidí dávno zapomenuté bolístky šikany a utrpení. Nahé a šílené osoby, u nichž si člověk klade otázku, jestli opravdu šílené jsou, nebo se jen jedná o jakousi chybu tehdejších klinických procesů, kdy se mezi "ně" mohl dostat i úplně normální člověk.
Stěžejní částí hry je prozkoumávání prostor a naslouchání vyprávění hlavní postavy. Líbilo se mi, že zde není jasné rovnítko mezi šíleností a holou pravdou. Spoustu souvislostí si musí hráč domýšlet a je pouze na něm, do jaké míry shledá veškeré stopy jako čiré lidské bláznovství, nebo pouze jako medicínský přešlap. Možná mají svůj podíl oboje z výše uvedených, kdo ví.
Přestože hra na mě nepůsobila nijak hororově, párkrát jsem zažil moment, kdy mi zamrazilo v zádech. Ani ne tak, že bych se něčeho lekl, jako spíše to, když se člověk zamyslí, jestli takové věci byly v minulosti opravdu možné (experimentální klinické pokusy na lidech, zneužívání mladých pacientek nebo tak pomyslně tenká hranice nad tím, kdo je a není příčetný) a na tom základě se rozvíjel další vývoj osudů lidí, u kterých nelze rozeznat běžně zdravého člověka od psychicky nemocného pacienta.
