Ke hře Angry Birds mě přivedly moje čtyřleté děti. Ukázaly mi ji na mobilu mé ženy. Ta se mi potom smála. Haha, Milan objevil Angry Birds. Haha, takovou starou vykopávku. Jenže mě hra chytla a ona pak celé vánoční prázdniny proklínala, že mi hru ukázala. Dobře, slušnou část levelů zvládly už moje dětičky. Ještě jich tam ale spousta zbyla.

Angry Birds jsem potom zkoušel i na počítači. Na mobil se svou jednoduchostí hodí mnohem víc. A hlavně se u toho dá sledovat televize. Než se to všechno pobourá, vykřičí a vypočítá. Až na některé levely to ani není moc těžké. Návykové je to ale až moc. Už dlouho jsem se nepřistihl, že bych nějaký level opakoval patnáctkrát a pořád mě to ještě bavilo.

Trochu mi vadila podivná fyzika. Materiály se tu rozhodně nechovají jako ve skutečnosti. A také trochu nevyvážená obtížnost. Dvacet pokusů se zaseknu na jednom kole, abych dalších pět zvládl na první pokus s prstem v nose.

Angry Birds pro mě byli dobrou alternativou k vánočním pohádkám. I když mě to stálo nejednu hádku. Pařil jsem to totiž jako idiot. Ještě že hra má spoustu dalších rozšíření... hahahaha....