Nejslabší, ale i přesto vynikající epizoda. Lokace města, které je walkery samo sebou naprosto zamořené, dává hráči jakýsi pocit velkoleposti, jenž je spojený i s dávkou postupně narůstajícího vzrušení, že se příběh blíží ke konci. Přišlo mi taktéž, že epizoda je poněkud dlouhá, ale možná to byl jen nějaký efekt, který způsobilo časté měnění herních lokací a situací. V epizodě se řeší hned několik situací, a sice jak se dostat na bezpečnější místo, což se zde hodně řeší prostřednictvím Kennyho touhy získat loď, což se zase pojí na zdravotní stav zraněného parťáka Omida, přičemž vše vyústí ve výpravu do místa jménem Crawford, kde probíhají ty nejhustější momenty epizody. Vztahy s postavama se více prohlubují. Teď už máte naprosto jasno, ke kterým postavám máte blízko, ke kterým ne, a ke kterým prostě nechováte nic. Dalším aktem je nenápadná, ale vele důležitá linka pro nadcházející epizodu, což je Clementine, její pátrání po rodičích a samozřejmě její rozhovory s tajemným cizincem, který Leeovi nedá spát. Její rozhovory s Leem jsou opět skvěle naspaný, já vím, opakuju to v každý epizodě, drž už hubu, Vurhore, meleš to furt dokola! No co! Je to pravda! Je to nejhezčí pilíř celé hry, tak mě nechte! Epizoda je také akčnější. V Crawfordu, ve stokách či v ulicích bude muset často hráč jednat velice rychle, aby si zachránil krk, však taky ty města v zombie apokalypse to požadují! Atmosféra však vynikající. V domě na půdě s Kennym jsem byl sklíčenej, ve stokách při posranej, v Crawfordu v neustálém pozoru. A ty dialogy… furt lahůdka, která neomrzí. A poslední část epizody jsou teda vydařený na jedničku. A co teprve samotný konec, nemohl jsem pustit oči z obrazovky…a bude lépe. (Pro hráče, pro postavy moc ne)
Důvod, proč je tahle epizoda nejslabší, je především spjatý s celkem nelogickým chováním některých postav, přesněji Clementine, Christy a hlavně Bena, ale to všechno zmíním opět v klasické reakci na postavy. Taktéž mě celkem zklamala pasáž s Crawfordem. Na původním seriálu jsem úplně nejvíc žral právě konflikt hlavních hrdinů a nějaké jiné nepřátelské skupiny přeživších. Proto třetí a čtvrtá série Walking Dead, kde dominuje především hrozivý Guvernér, jsou podle mého největším klenotem seriálu. Když tedy Molly a Vernon povídali o tom, co to ten Crawford vlastně je, zajásal jsem a hrozně jsem se těšil na to, že konečně se střetneme s nějakými pořádnými lidskými záporáky, kde budou lítat kulky jedna báseň. Bohužel jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že Crawford padl a walkeři zůstanou i zde tou prioritní hrozbou. Ta pasáž samotná je samozřejmě taky skvělá a napínavá jak prase, ale i přesto jsem si říkal, že konflikt s přeživšími bych uvítal více.
Opět postavy. Pár jich ubylo, pár přibilo, tak už to bývá, že?
Clementine Clementýnka se stává více samostatnou. Má větší odvahu, větší odhodlání, více naděje. Asi protože ví, že právě někde tady by měli být její rodiče, o kterých sice hráč nemá žádný pořádný důkaz, že by byli mrtví, ale tak nějak to z určitého důvodu ví. Clementine zde proto taky mnoho věcí více prožívá, v předchozích epizodách se většinou poslušně bez mnoha slov podvolila hráčovým rozhodnutím, nicméně zde se jí emoce trochu hroutí. Do Crawfordu jsem jí s sebou nevzal, což brala dost ublíženě. Dal jsem jí bouchačku a nechal jí chránit dům a Omida. (A dobře jsem udělal) V rámci jejího charakteru si však nemyslím, že by si jen tak povídala přes vysílačku s oním záhadným cizincem, pro kterého přijde chvíle až v závěrečné epizodě. Myslím, že by to Leeovi dala vědět. Už tak k sobě mají silné pouto, proto si myslím, že by mu takovouhle informaci oznámila. A scéna, kdy jsem jí už konečně řekl, že její rodiče jsou pravděpodobně po smrti, po čemž následoval pláč.. byla silná.
Kenny Kennyho úpěnlivá až skoro fanatická touha dostat se na moře ho dovádí do fáze, kdy se stává téměř nekontrolovatelným. Naštěstí má stále všechny hřebíky v hlavě, dokáže jednat okamžitě, s odhodláním, se zodpovědností. Ale běda tomu, kdo by se mu chtěl postavit do cesty! Stále v sobě ještě dusí truchlení po své ženě a synovi, kterého mu připomene velice drsná a úchvatná scéna, kterak naleznou malého walkery na půdě. …Jeho vztah s mým Leem se moc nezlepšil. Byť spolu tráví spoustu času, oba si uvědomují, že se navzájem potřebují, Kenny na něho stále nahlíží jako na někoho, kdo ho zradil a nezáleží mu na něj. Můj Lee však Kennyho bere jako dobrého přítele, se kterým ovšem ne vždycky souhlasí. Upřímně myslím, že Kenny v sobě chová také jiskru jistého přátelství k Leeovi, rozhodně to ale nehoří. V mém případě fakt rozhodně ne, což mě hrozně mrzí. Jako jediný se mnou na konci epizody na výpravu pro záchranu Clementine nešel.
Ben Ben zde jako postava vyloženě září. Momenty s ním jsou naprosto skvěle zvládnuté, byť hra především klade důraz na jeho největší charakteristický rys, tedy jeho strach a pocit viny, které následně vedou k totálně nesmyslným činům, které ze své blbosti udělal. Vím, že je to debil, ale někdy se ovšem choval opravdu nelogicky. Jak mu sakra nemohlo dojít, že sekyrka, kterou vzal z kliky školních velkých dveří, bránila hordě walkerů vtrhnout k nim? To je jako neviděl? A už jen z logiky věcí musí člověku blejsknout, že ta sekyrka tam je takhle umístěná z nějakého důvodu. Dále pro obávané vyjevení pravdy Kennymu o své vině se rozhodl v ten úplně nejmíň vhodný čas. Za zády hromada hladových zombií, hraje se o čas, a Ben si usmyslí, že zrovna TEĎ je ten nejlepší čas… Kladu to za vinu i tvůrcům hry, takhle blbej fakt nemůže být nikdo. Život jsem mu zachránil. Byť to mnohokrát zvoral, tak furt je to prostě hloupej vystrašenej kluk, který nikdy nechtěl nikomu ublížit. Tak proč ho takhle likvidovat.
Omid Optimismus z něho lehce vyprchává, není divu, jeho zranění mu přeci jenom příliš důvodů pro úsměv nedává. Zde si příliš nezahraje, slouží zde spíše, jako takový příběhový převaděč, který má buď zlepšit nebo zhoršit hráčův vztah s Christou, plus dává o důvod víc, proč se vydat do nebezpečného Crawfordu. Upřímně nevím, jestli by zemřel, kdybych nenechal Clementine s bouchačkou v sejfhauzu, ale nestalo se tak, Omid to vyležel, a s lepší náladou se těší na poslední epizodu.
Christa Chtěl jsem ji mít na své straně… a povedlo se. Z nedůvěřivé Christy se stává silná a odhodlaná (jakože ještě víc) parťačka, která je ve své touze pomoct především zraněnému Omidovi velice užitečná. Její skořápka vůči Leeovi polevila, začala se k němu chovat s mnohem větší důvěrou. Možná díky mému otcovskému vztahu s Clementine, na které jí taktéž velice záleží. Trochu mě ale překvapuje, že dovolila Leeovi, repektive mně jako hráčovi, nechat Clementine samotnou v domě se zraněným Omidem, víc by mi k ní sedělo, kdyby se dožadovala mnohem spolehlivější ochrany. I tak jsem si ale Christu oblíbil, ze začátku mi byla ta její přílišná nedůvěra trochu otravná, ale v průběhu příběhu si mi začala víc a víc líbit.
Molly Hbitá a tajemná myška Molly byla velice zajímavým epizodním přídavkem do příběhu. Spoléhá se především sama na sebe, není divu, její úchvatnou obratností by rozhodně nepohrdl žádný přeživší zombie apokalypsy, přičemž nějaká další lidská břemena by pro ní opravdu byly pouze přítěží. Její minulost spojená s Crawfordem upoutá, jako postavu jí to více zvýrazní. Jsem, rád, že na konci odešla. V jejím případě opravdu platí pravidlo, že samotnému se člověku daří nejlépe. Kdyby se skupinou zůstala, jsem si jistý, že by eventuálně zařvala. A já jsem sakra rád, že tuhle řežbu přežila.
Vernon Charakter, u kterého jsem hned předpokládal, že určitě někdy zajebe. Lékař, který si zachoval jisté morální priority v rámci mezí, jenž, i když s nedůvěrou, tak s nasazením, neváhá jít do nebezpečí pro úplně cizí lidi – ten byl pro mě jasnej. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že ten zmetek přeci jenom více myslel na záchranu svých vlastních lidí, kterak ukořistil opravenou loď našim hlavním hrdinům a beze stopy zmizel. Neřekl bych to do něj. Byť Leeovi a Clementine svým způsobem nabízel, aby se k němu přidali, stejně to od něho bylo sviňský. Možná ho vystrašila Kennyho choleričnost, Benovo neschopnost a Christina uzavřenost, a na Leea nahlížel se sympatiemi právě kvůli Clementine. I tak je ale hezky vychcal. Ale tak to prostě chodí. Není nic naplat.
Nejvýraznější moment Rozhovor Leea a Clementine, při kterém jí Lee řekne svůj názor, že její rodiče jsou pravděpodobně mrtví, což přinutí Clementine dát se do breku.
Epizoda čtyři to rozjela s elánem. Prohlubuje vztahy s postavami a pomalu nás vede k velkolepému konci. Byť tam jsou ony určitě nelogické věci, furt se to prostě perfektně hraje, hlavně jedním dechem. Ale jak jednou řekl Gandalf Bílý: ,, Je to jen hluboký nádech před skokem do vody.“ Byť byla čtvrtá epizoda jízda, to, co nás čeká v pětce je, především emočně, což je nejdůležitější, naprostý vrchol slávy celé série. Že by skromná adventura měla epické zakončení? Si piš!
Důvod, proč je tahle epizoda nejslabší, je především spjatý s celkem nelogickým chováním některých postav, přesněji Clementine, Christy a hlavně Bena, ale to všechno zmíním opět v klasické reakci na postavy. Taktéž mě celkem zklamala pasáž s Crawfordem. Na původním seriálu jsem úplně nejvíc žral právě konflikt hlavních hrdinů a nějaké jiné nepřátelské skupiny přeživších. Proto třetí a čtvrtá série Walking Dead, kde dominuje především hrozivý Guvernér, jsou podle mého největším klenotem seriálu. Když tedy Molly a Vernon povídali o tom, co to ten Crawford vlastně je, zajásal jsem a hrozně jsem se těšil na to, že konečně se střetneme s nějakými pořádnými lidskými záporáky, kde budou lítat kulky jedna báseň. Bohužel jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistil, že Crawford padl a walkeři zůstanou i zde tou prioritní hrozbou. Ta pasáž samotná je samozřejmě taky skvělá a napínavá jak prase, ale i přesto jsem si říkal, že konflikt s přeživšími bych uvítal více.
Opět postavy. Pár jich ubylo, pár přibilo, tak už to bývá, že?
Clementine Clementýnka se stává více samostatnou. Má větší odvahu, větší odhodlání, více naděje. Asi protože ví, že právě někde tady by měli být její rodiče, o kterých sice hráč nemá žádný pořádný důkaz, že by byli mrtví, ale tak nějak to z určitého důvodu ví. Clementine zde proto taky mnoho věcí více prožívá, v předchozích epizodách se většinou poslušně bez mnoha slov podvolila hráčovým rozhodnutím, nicméně zde se jí emoce trochu hroutí. Do Crawfordu jsem jí s sebou nevzal, což brala dost ublíženě. Dal jsem jí bouchačku a nechal jí chránit dům a Omida. (A dobře jsem udělal) V rámci jejího charakteru si však nemyslím, že by si jen tak povídala přes vysílačku s oním záhadným cizincem, pro kterého přijde chvíle až v závěrečné epizodě. Myslím, že by to Leeovi dala vědět. Už tak k sobě mají silné pouto, proto si myslím, že by mu takovouhle informaci oznámila. A scéna, kdy jsem jí už konečně řekl, že její rodiče jsou pravděpodobně po smrti, po čemž následoval pláč.. byla silná.
Kenny Kennyho úpěnlivá až skoro fanatická touha dostat se na moře ho dovádí do fáze, kdy se stává téměř nekontrolovatelným. Naštěstí má stále všechny hřebíky v hlavě, dokáže jednat okamžitě, s odhodláním, se zodpovědností. Ale běda tomu, kdo by se mu chtěl postavit do cesty! Stále v sobě ještě dusí truchlení po své ženě a synovi, kterého mu připomene velice drsná a úchvatná scéna, kterak naleznou malého walkery na půdě. …Jeho vztah s mým Leem se moc nezlepšil. Byť spolu tráví spoustu času, oba si uvědomují, že se navzájem potřebují, Kenny na něho stále nahlíží jako na někoho, kdo ho zradil a nezáleží mu na něj. Můj Lee však Kennyho bere jako dobrého přítele, se kterým ovšem ne vždycky souhlasí. Upřímně myslím, že Kenny v sobě chová také jiskru jistého přátelství k Leeovi, rozhodně to ale nehoří. V mém případě fakt rozhodně ne, což mě hrozně mrzí. Jako jediný se mnou na konci epizody na výpravu pro záchranu Clementine nešel.
Ben Ben zde jako postava vyloženě září. Momenty s ním jsou naprosto skvěle zvládnuté, byť hra především klade důraz na jeho největší charakteristický rys, tedy jeho strach a pocit viny, které následně vedou k totálně nesmyslným činům, které ze své blbosti udělal. Vím, že je to debil, ale někdy se ovšem choval opravdu nelogicky. Jak mu sakra nemohlo dojít, že sekyrka, kterou vzal z kliky školních velkých dveří, bránila hordě walkerů vtrhnout k nim? To je jako neviděl? A už jen z logiky věcí musí člověku blejsknout, že ta sekyrka tam je takhle umístěná z nějakého důvodu. Dále pro obávané vyjevení pravdy Kennymu o své vině se rozhodl v ten úplně nejmíň vhodný čas. Za zády hromada hladových zombií, hraje se o čas, a Ben si usmyslí, že zrovna TEĎ je ten nejlepší čas… Kladu to za vinu i tvůrcům hry, takhle blbej fakt nemůže být nikdo. Život jsem mu zachránil. Byť to mnohokrát zvoral, tak furt je to prostě hloupej vystrašenej kluk, který nikdy nechtěl nikomu ublížit. Tak proč ho takhle likvidovat.
Omid Optimismus z něho lehce vyprchává, není divu, jeho zranění mu přeci jenom příliš důvodů pro úsměv nedává. Zde si příliš nezahraje, slouží zde spíše, jako takový příběhový převaděč, který má buď zlepšit nebo zhoršit hráčův vztah s Christou, plus dává o důvod víc, proč se vydat do nebezpečného Crawfordu. Upřímně nevím, jestli by zemřel, kdybych nenechal Clementine s bouchačkou v sejfhauzu, ale nestalo se tak, Omid to vyležel, a s lepší náladou se těší na poslední epizodu.
Christa Chtěl jsem ji mít na své straně… a povedlo se. Z nedůvěřivé Christy se stává silná a odhodlaná (jakože ještě víc) parťačka, která je ve své touze pomoct především zraněnému Omidovi velice užitečná. Její skořápka vůči Leeovi polevila, začala se k němu chovat s mnohem větší důvěrou. Možná díky mému otcovskému vztahu s Clementine, na které jí taktéž velice záleží. Trochu mě ale překvapuje, že dovolila Leeovi, repektive mně jako hráčovi, nechat Clementine samotnou v domě se zraněným Omidem, víc by mi k ní sedělo, kdyby se dožadovala mnohem spolehlivější ochrany. I tak jsem si ale Christu oblíbil, ze začátku mi byla ta její přílišná nedůvěra trochu otravná, ale v průběhu příběhu si mi začala víc a víc líbit.
Molly Hbitá a tajemná myška Molly byla velice zajímavým epizodním přídavkem do příběhu. Spoléhá se především sama na sebe, není divu, její úchvatnou obratností by rozhodně nepohrdl žádný přeživší zombie apokalypsy, přičemž nějaká další lidská břemena by pro ní opravdu byly pouze přítěží. Její minulost spojená s Crawfordem upoutá, jako postavu jí to více zvýrazní. Jsem, rád, že na konci odešla. V jejím případě opravdu platí pravidlo, že samotnému se člověku daří nejlépe. Kdyby se skupinou zůstala, jsem si jistý, že by eventuálně zařvala. A já jsem sakra rád, že tuhle řežbu přežila.
Vernon Charakter, u kterého jsem hned předpokládal, že určitě někdy zajebe. Lékař, který si zachoval jisté morální priority v rámci mezí, jenž, i když s nedůvěrou, tak s nasazením, neváhá jít do nebezpečí pro úplně cizí lidi – ten byl pro mě jasnej. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že ten zmetek přeci jenom více myslel na záchranu svých vlastních lidí, kterak ukořistil opravenou loď našim hlavním hrdinům a beze stopy zmizel. Neřekl bych to do něj. Byť Leeovi a Clementine svým způsobem nabízel, aby se k němu přidali, stejně to od něho bylo sviňský. Možná ho vystrašila Kennyho choleričnost, Benovo neschopnost a Christina uzavřenost, a na Leea nahlížel se sympatiemi právě kvůli Clementine. I tak je ale hezky vychcal. Ale tak to prostě chodí. Není nic naplat.
Nejvýraznější moment Rozhovor Leea a Clementine, při kterém jí Lee řekne svůj názor, že její rodiče jsou pravděpodobně mrtví, což přinutí Clementine dát se do breku.
Epizoda čtyři to rozjela s elánem. Prohlubuje vztahy s postavami a pomalu nás vede k velkolepému konci. Byť tam jsou ony určitě nelogické věci, furt se to prostě perfektně hraje, hlavně jedním dechem. Ale jak jednou řekl Gandalf Bílý: ,, Je to jen hluboký nádech před skokem do vody.“ Byť byla čtvrtá epizoda jízda, to, co nás čeká v pětce je, především emočně, což je nejdůležitější, naprostý vrchol slávy celé série. Že by skromná adventura měla epické zakončení? Si piš!
Cyberpunk 2077: Phantom Liberty