Z Magicians & Looters mám rozporuplné dojmy. Na jedné straně nabízí v rámci metroidvania žánru hned několik inovativních prvků, na druhou následuje také nešťastný trend přílišného zjednodušování a linearity. Celkově jde o dílo, ze kterého chvílemi prozařuje ta kouzelná hravost vlastní začínajícím indie studiím, po většinu času na Vás však dýchá těžká fádnost a rutina.
Nicméně je třeba jít popořadě, tudíž začnu pozitivy. Možnost střídat mezi třemi charaktery je osvěžující. Sám jsem sice okamžitě přilnul k mrštné, spoře oděně Vienně (evidentně většinové rozhodnutí, které předpokládali i tvůrci) a za ostatní hrál, jen pokud nebylo zbytí. Přítomnost volby přesto potěší. Ještě více mě nadchlo, že nepřátelé Vás zraňují, jen pokud provedou útok. Ublížení pouhým dotekem, vlastní sebeneškodnějšímu oponentovi snad v každé plošinovce, se mi vždy jevilo jako strašná hloupost. Zde je výborně vidět, že to jde také jinak.
K dalším aspektům hry jsem neutrální. Grafické ztvárnění není špatné, ale vyznačuje se velkou jednotvárnosti a až na několik půvabných scenerií v pozadí nikdy neoslní. S hudbou je to podobné, jen o něco horší kvůli výskytu spíše otravných techno rytmů. Rozsáhlejší statistiky a levelování nemám v metroidvaniích obecně příliš v lásce, zde je však obé řešeno relativně přijatelně. Vlastností není příliš, na vyšší úrovně se postupuje nikoliv monotónním vybíjením nepřátel, nýbrž sbíráním orbů umístěných na přednastavených místech, což vylučuje nutnost před některými bossy nahánět zkušenosti (a samozřejmě pokušení grindování). Bossové samotní obvykle mají zajímavé vzorce bojového jednání, střetnutí s nimi jsou však zdlouhavá a ke konci mají trochu přemrštěný sklon přituhovat.
Specifické postavení patří humoru, který tvoří důležitou složku hry. Najedenkrát u mě uhodil na tu správnou strunu, ale často také prostě a jednoduše minul. Pokud měly všudypřítomné vtípky nahradit potřebu komplexnějšího příběhu a univerza, tak se to dle mého úplně nepodařilo. Je vůbec otázkou, nakolik se hodí k žánru, který obecně staví na silném pocitu samoty až odcizení. Na druhou stranu mnohé vyspraví scéna na úplném konci hry, zdařile kombinující nostalgii s komičností.
Nejvíce ze všeho jsem trpěl při prozkoumávání herního světa. Magicians & Looters je po výtce metroidvania moderního typu. Na světové mapě máte vždy vyznačeno místo, na které se máte dostat. Ke každému potom vede jen jedna cesta, pokud nepočítám odbočky rychle končící u orbů či jiného pokladu. Jaký smysl má vůbec hráče vrhat do zdánlivě otevřeného světa, když se v něm musí pohybovat přísně lineárně? Zamrzí také absence většího množství speciálních schopností. Na přeměnu v netopýra nebo prostupování zdmi můžete zapomenout. Není překvapivé, že i level design je za takových okolností těžce nenápaditý a občas vyloženě unavuje.
Magicians & Looters je určitě dobrá hra. Autoři mají z jistého důvodu mé sympatie i proto, že se s jejím vývojem trápili po více než jednu dekádu. Nicméně ji sráží spousta prvků, které se mi jevily nezábavné, či mě přímo otravovali. Po pravdě lze v rámci žánru najít zástupce, kteří jsou výrazně lepší. Mrzuté, ale je to prostě tak.
Nicméně je třeba jít popořadě, tudíž začnu pozitivy. Možnost střídat mezi třemi charaktery je osvěžující. Sám jsem sice okamžitě přilnul k mrštné, spoře oděně Vienně (evidentně většinové rozhodnutí, které předpokládali i tvůrci) a za ostatní hrál, jen pokud nebylo zbytí. Přítomnost volby přesto potěší. Ještě více mě nadchlo, že nepřátelé Vás zraňují, jen pokud provedou útok. Ublížení pouhým dotekem, vlastní sebeneškodnějšímu oponentovi snad v každé plošinovce, se mi vždy jevilo jako strašná hloupost. Zde je výborně vidět, že to jde také jinak.
K dalším aspektům hry jsem neutrální. Grafické ztvárnění není špatné, ale vyznačuje se velkou jednotvárnosti a až na několik půvabných scenerií v pozadí nikdy neoslní. S hudbou je to podobné, jen o něco horší kvůli výskytu spíše otravných techno rytmů. Rozsáhlejší statistiky a levelování nemám v metroidvaniích obecně příliš v lásce, zde je však obé řešeno relativně přijatelně. Vlastností není příliš, na vyšší úrovně se postupuje nikoliv monotónním vybíjením nepřátel, nýbrž sbíráním orbů umístěných na přednastavených místech, což vylučuje nutnost před některými bossy nahánět zkušenosti (a samozřejmě pokušení grindování). Bossové samotní obvykle mají zajímavé vzorce bojového jednání, střetnutí s nimi jsou však zdlouhavá a ke konci mají trochu přemrštěný sklon přituhovat.
Specifické postavení patří humoru, který tvoří důležitou složku hry. Najedenkrát u mě uhodil na tu správnou strunu, ale často také prostě a jednoduše minul. Pokud měly všudypřítomné vtípky nahradit potřebu komplexnějšího příběhu a univerza, tak se to dle mého úplně nepodařilo. Je vůbec otázkou, nakolik se hodí k žánru, který obecně staví na silném pocitu samoty až odcizení. Na druhou stranu mnohé vyspraví scéna na úplném konci hry, zdařile kombinující nostalgii s komičností.
Nejvíce ze všeho jsem trpěl při prozkoumávání herního světa. Magicians & Looters je po výtce metroidvania moderního typu. Na světové mapě máte vždy vyznačeno místo, na které se máte dostat. Ke každému potom vede jen jedna cesta, pokud nepočítám odbočky rychle končící u orbů či jiného pokladu. Jaký smysl má vůbec hráče vrhat do zdánlivě otevřeného světa, když se v něm musí pohybovat přísně lineárně? Zamrzí také absence většího množství speciálních schopností. Na přeměnu v netopýra nebo prostupování zdmi můžete zapomenout. Není překvapivé, že i level design je za takových okolností těžce nenápaditý a občas vyloženě unavuje.
Magicians & Looters je určitě dobrá hra. Autoři mají z jistého důvodu mé sympatie i proto, že se s jejím vývojem trápili po více než jednu dekádu. Nicméně ji sráží spousta prvků, které se mi jevily nezábavné, či mě přímo otravovali. Po pravdě lze v rámci žánru najít zástupce, kteří jsou výrazně lepší. Mrzuté, ale je to prostě tak.
Castlevania: The New Generation