Frustrace, tvé jméno jest Mirror’s Edge. Asi takhle: Mirror’s Edge je fenomenální plošinovka a otřesná, opakuji otřesná střílečka. Hlavní problém tudíž vyvstává ze skutečnosti, že se obojímu snaží věnovat rovnou měrou.

Zaměřovala-li by se hra primárně na skákání, udržování tempa a řešení hlavolamek, jednalo by se o překvapivě chutnou a zasycující jednohubku. Jistě, tempo je zde spíš zbožným přáním, neboť slušnou část každé mise strávíte tvrdnutím na místě a luštěním, jak se kam dostat, možná ale právě i díky tomu nastává největší spokojenost ve chvíli, když se člověku přece jenom podaří udržet rychlost a sekat jeden skok či manévr za druhým. Tomu napomáhají i policejní honičky, které vás jako jediné doopravdy nutí vykašlat se na uvážlivost, opatrnost či metodu „pokus/omyl“, instinktivně pelášit a doufat, že něco vepředu zčervená. V souvislosti s tím nelze opomenout dokonalý design úrovní, který spolu s neocenitelným Běžcovým viděním a sluchovými informacemi vždy hráče nenápadně tlačí správným směrem, aniž by s ním zacházel jako s debilem a cpal mu vše přímo pod nos. Uniformní škála výrazných barev v kombinaci s bílou navíc pěkně zachycuje koncept totalitního světa, jehož sterilní krásu nenarušuje žádná pochybná myšlenka soukromí, osobitosti, nebo nedej Bože lidských nedostatků, pouze častý zvuk lámaných kostí a drcených orgánů, jak se neustále řítíte ze závratných výšin vstříc okamžité smrti.

Délku či příběh kritizovat odmítám, protože délka vcelku odpovídá přímočarému obsahu a neměnné obtížnosti parkour prvků, nemluvě o totožném pojetí každé úrovně: na začátku chvíli nerušeně pobíháte, pak vás najdou poliši, zdrhnete a dál v klídku poskakujete z překážky na překážku, dokud nedorazí druhá skvadra, jejímž členům uvaříte setsakramentsky ostrou držkovou, pročež následuje finální útěk do bezpečí. Příběh zase poskytuje originální zázemí, a ač klišovitý, dává smysl, přesvědčivě spojuje jednu kapitolu s druhou a přijatelně obhajuje, proč jako magor lítám po střechách a nejedu radši inkognito metrem. Pohlavek by si ovšem zasloužil ten, kdo dostal nápad obohatit gameplay fundamentálně nelogickým sbíráním pohozených zásilek, které vůbec nic nedělají a kolikrát je člověk musí hledat uprostřed zběsilé honičky s vytočenou posádkou nejbližší policejní stanice. Záporem je i to, že nepoměrnou část kapitol skutečně strávíte buď kysnutím na místě nebo pokusy překonat tu či onu zapeklitější překážku, a o nějakém hladkém plynutí tedy fakt nemůže být řeč. To by normálně vybízelo k trénování a opakovanému hraní, já se do něj ale pouštět ani omylem nehodlám, protože:

Koho KRUCINÁL napadlo postavit druhou polovinu na soubojích útlé NEOZBROJENÉ běžkyně se stále se rozrůstajícími jednotkami SWAT, které jsou vybavené pancíři a těmi nejnamrdanějšími samopaly? Nenechte si nakecat, že preferovanou strategií je vzít mírumilovně do zaječích a zpívat u toho kumbaju: v podstatě každá policejní jednotka, kterou od šestého levelu výš potkáte, MUSÍ být zlikvidována, neboť promyšleně stojí přesně mezi vámi a únikovým východem, který obvykle musíte nejdřív složitě a ideálně V KLIDU objevit. Zkuste jako dřív prokličkovat a zdejchnout se a můžete počítat s tím, že policajti se za vašimi zády nevzrušeně sešikují a nadělají z vás sérii děr, které pak nějaký kolemjdoucí úchyl použije místo suku. Z neobjasněného důvodu hra imrvére v těchto pasážích trvá na zachování realističnosti (protože zdejší parkour je přece děsně realistický), a proto stačí jediná chyba či pomalejší chvilka a jste pod drnem – dejte si panáka a zahajte pokus číslo sto sedmdesát čtyři.

Se vzrůstajícím počtem nepřátel vám zbývá jediná volba: odzbrojení prvního útočníka a co nejrychlejší poprava ostatních, což nicméně komplikuje neblahá skutečnost, že bez zpomaleného času je odzbrojení otázkou kurevského štěstí, že pušky mají váhu pubertálního hrocha a Faith by nedokázala trefit stodolu o velikosti Pražského hradu, i kdyby na ni měla granátomet s naváděcím systémem a stála pár metrů od ní. Ono to na jednu stranu dává smysl, protože coby padesátikilová amatérka těžko může mít Katnissinu mušku a sílu Brienne z Tarthu, jenže v tom případě se nutně nabízí otázka, proč se radši nesměřovalo cestou mnohem logičtějšího stealth nebo využívání prostředí (kteroužto taktiku zastupuje pouze ojedinělá možnost zabít hlídkující policisty projíždějícím vlakem). A aby se tomu všemu nasadila koruna, často když něco pokazíte bezprostředně po brutální genocidě živitelů od rodin, které se vám beztak povedlo skolit až napodvacáté a ještě více méně náhodou, musíte se vrátit a důsledně je vyhladit znova. Průběžné ukládání, kdykoli se hráči zachce? A to je jako co? ptá se Mirror’s Edge.

Neexistuje žádný pocit triumfu, pouze bezbřehá úleva, že tu nesmyslnou šílenost konečně máte za sebou, a směsice otrávenosti s hrůzou, že do deseti minut vás čeká to samé v bleděmodrém. A jelikož se teď z EA šíří zvěsti, že druhý díl v zájmu co největšího pacifismu zruší zbraně úplně a ponechá jen upa zupa pěstní souboje, asi mi nezbyde než se omezit na zápolení s obdobně frustrujícím závodním režimem a melancholicky snít o tom, co mohlo být.